Jak Honza Hloupý ke štěstí přišel

Bylo-nebylo... Za sedmero továrnami, sedmero vrakovišti a sedmero skládkami toxického odpadu žila uprostřed zchátralého panelového sídliště na kraji města v malém bytě 1+1 s umakartovým jádrem postarší rozvedená žena - paní Hloupá se svým dospívajícím synem Honzou.
Chlapec to nebyl zrovna bystrý, a když konečně ukončil povinné devítileté vzdělání v praktické škole, svalil se doma na prošoupaný gauč, zapnul televizi a s pusou plnou popkornu pravil ke své starostlivé matce: „Tady na gauči je mi dobře. Myslím, že už se odtud ani nehnu.“ A otočil se na druhou stranu, aby si nepřeležel rameno.
A co slíbil, to také dodržel. Roky plynuly a Honza se dál rozvaloval na svém postu. Maminka nebyla jeho plány do budoucna zrovna nadšená, a když se jednoho dne vrátila z práce a syna opět nalezla na témže místě, kde ho ráno zanechala, rozhodla se jednat. Vytáhla z ledničky půlku pizzy a dva hamburgery, přihodila pár jablíček a všechno to uložila do igelitové tašky z Tesca.
„Takhle by to, Honzíčku, nešlo,“ pravila ke svému synkovi vemlouvavým hlasem, „vždyť ty by ses z toho gauče ani nepohnul a mě, starou matku, bys přivedl do hrobu. Vezmi si tady něco na cestu a jdi se do města poohlédnout alespoň po nějaké té brigádě.“ S těmito moudrými slovy vyšoupla Honzu ze dveří.
Honza chvíli přešlapoval za dveřmi svého milovaného obydlí, ale nakonec se přeci jen odhodlal matku poslechnout. Protože výtah zase nefungoval, loudal se po schodech a nevrle okopával oprýskané stěny chodby.
Na prvním odpočívadle potkal bezdomovce. Postával v rohu a podezřele se rozhlížel kolem sebe. Honza se zastavil a tajemného návštěvníka si se zájmem prohlédl.
„Hledáte někoho?“ zeptal se dobrosrdečně. Bezdomovec se na Honzíka pokusil zaostřit svůj skelný pohled, pak rozhodil v nerozhodném gestu upatlané ruce a v jeho obličeji se rázem objevil zkroušený výraz.
„Chtěl jsem se jen na chvíli ukrýt před nepřízní počasí,“ nadzvedl husté obočí a vykulil na hocha velké vodnatě modré oči, až v jeho osmahlém obličeji zazářily jako dva pingpongové míčky, „nevyhánějte mě, mladý pane,“ zaúpěl prosebně, „už dva dny jsem neměl v ústech...“
„I vy chudáčku!“ vyděsil se Honza a už prohrabával svou pokrčenou igelitku, „tak to musíme hned napravit!“ a podal otrhanému starci celý kus pizzy a jedno otlučené jablko.
„Děkuji ti, panáčku,“ pokýval muž uznale hlavou, „vidím, že máš dobré srdce, a to si zasluhuje odměnu...“ Sáhl do jedné z hlubokých kapes své zchátralé vatové bundy a vytáhl hned několik mobilních telefonů. Neomylně mezi nimi vybral nápadný růžový mobil se spoustou ozdob a přívěšků a podal jej Honzovi.
„Tenhle si vezmi,“ usmál se bezzubými dásněmi a vtiskl telefon do mladíkovy ruky, „snad ti přinese štěstí.“
Honza si nevěřícně prohlížel dar dobrého starce, ale když zvedl oči, aby mu poděkoval, byl pryč... zmizel, jakoby se do země propadl. Hoch tedy pokrčil rameny, strčil mobil do kapsy a zamířil k východu z rodného domu.
Když čekal ve stanici metra, telefon v jeho kapse zazvonil a Honza jej automaticky vzal.
„Tady Václav Král!“ zaburácel hluboký hlas u jeho ucha, „a telefon, který právě držíte, patří mé dceři. Ta je teď z jeho ztráty nesmírně smutná. Nejí, nepije, i na smích jakoby dočista zapomněla... Dal bych cokoliv za to, aby se z té chmury zas uzdravila. A za to všechno může ten mobil! Mohl byste mi vysvětlit, jak jste k němu přišel? A co požadujete za jeho navrácení?“
„Nerozčilujte se, pane Králi,“ odpověděl prostoduchý mladík bodrým hlasem, „nebo dostanete infarkt, jako se to stalo i mému otci.
Ten telefon mi daroval jeden dobrý stařec pro štěstí, ale když říkáte, že patří vaší dceři, znamená to, že on jej nejspíš našel a určitě by chtěl, abych jej jeho jménem navrátil právoplatnému majiteli. Když mi řeknete adresu, neprodleně vám ho přinesu."
Na druhé straně bylo chvíli ticho, ale pak nadiktoval onen hluboký hlas Honzovi adresu, na kterou se bez prodlení vypravil...popravdě... stejně nevěděl, kam by se měl vydat.
Cesta to byla perná. Vedla dlouhými ulicemi, skrz městské parky i přeplněná parkoviště. Chlapec byl nucen přestupovat z metra na tramvaj a z té na autobus. Byl trýzněn větrem i dešťovou přeháňkou, utíkal před rozzlobeným krysaříkem i lstivou veverkou, která mu v jednom z parků snědla poslední zbyteček hamburgeru. Častokrát již Honza umdléval, ale jeho čestná mise mu byla nadevše a úkol, jež před ním stál, nevzdal.
A tak po strastiplné cestě konečně stanul před rodinnou vilou, připomínající spíš zámeček, s dvěma sbíhajícími se schodišti po stranách a rozmýšlel se, po kterém z nich by se měl vydat.
Tu najednou spatřil v jednom z horních oken rozlehlého domu smutnou dívku, oděnou v černém šatu. Byla tak krásná, že Honza na okamžik zapomněl jak na svou misi, tak i na problém se schodištěm a pohlédl přímo na ni.
Stála opřená o okenní rám a bezmyšlenkovitě hleděla do dáli před sebou. V jejích smutných tmavých očích se třpytily slzy. Honza již neváhal ani okamžik a odhodlaně vyrazil nahoru, aby tu ubohou krásku zachránil.
„Dcero pana Krále!“ zvolal poté, co rozrazil dveře dívčina pokoje a jako velká voda se vřítil dovnitř, „už nemusíš plakat, protože ti přináším to, co hledáš!“ a s vítězoslavným pohledem podal černě oděné krasavici její růžový mobil.
„Dík, vole,“ proneslo děvče uznale a se zaujetím si prohlíželo svůj telefon, „ale mám ještě větší problém... a o tom tatík neví...“ Smutná mladá žena nakrčila svůj pršáček tak kouzelně, že Honzovy splašené hormony poskočily a on upřel na tu bohyni svých snů tázavý pohled.
„Ráda si zahraju na automatech,“ zamrkala dívka dlouhými černými řasami, které dokonale ladily s jejím černým oděvem, „a poslední dobou nemám štěstí...
Prohrála jsem hodně peněz a ten chlapík, co mu je dlužím, je chce ještě dnes zaplatit. A já je nemám...“ přiznala plačtivě a znovu zamrkala těsně před Honzovým vykuleným obličejem, „majitel té herny je pořádnej hromotluk! Přezdívají ho Drak! A už se mu na mě sbíhají sliny!“ dodala důrazně.
V Honzově těle vzkypěly vášně. Nikdo nebude ubližovat hrdince jeho nejodvážnějších erotických fantazií! Vzal si adresu a neprodleně vyrazil. K večeru došel k potemnělému baru, honosícímu se jménem „Dračí sluj“ a statečně vstoupil dovnitř. Ve sporém světle plápolajících svící tápal mezi vratkými stoličkami a oválnými stolky, až našel to, co hledal.
Byl to zavalitý muž, ozdobený vytetovanými zobrazeními draků a lítých saní na každičkém obnaženém kousku namodralé kůže. Jeho oči žhnuly v odlesku třepotavých plamínků ohně jako dva řežavé uhlíky, ale Honzu to nezastrašilo. Vědom si úkolu zachránit dámu v nesnázích, který je nejsvětějším pro každého spravedlivého muže dobrých způsobů, nepřipouštěl si možnost, že by zlo nakonec mohlo zvítězit.
Vrhl se na majitele „Dračí sluje“, by se s ním utkal v krutém boji. Sekal svým kapesním nožíkem kolem sebe, utínal hrdla lahví s alkoholem rozestavěných za barem a bil se s obrovskou vervou a nasazením hodným rozzuřeného pitbula, až toho podlého člověka donutil k vymazání dluhu. A pak se co rytíř na bílém koni navrátil k panu Králi a jeho dceři, která ho již toužebně očekávala.
„Porazil jsi kvůli mně toho hrozivého Draka?!“ vykřikla nevěřícně, sotvaže vstoupil do dveří jejího pokoje. „Právě takového ochránce bych potřebovala." "Celé naší rodině by se tak... oddaný člověk hodil!" ozval se zpoza dveří sám pan Král a učinil dojatému hochovi nabídku, která se neodmítá.
Od té doby žil Honza u pana Krále a bez námitek plnil úkoly, které mu on či jeho dcera zadali. I chlapcova máma byla spokojená, protože synova práce dobře vynášela a brzy se mohla přestěhovat do lepšího bytu.
A tak všechno dobře dopadlo, a jestli Honzovi Hloupému dosud neušili betonový obleček, dělá za Královu rodinu špinavou práci dodnes.