Sběrač

Loni na jaře nám do schránky přistálo oznámení ohledně plánované rekonstrukce sklepních kójí. Mé nadšení z této zprávy neznalo mezí.

Za poslední tři roky totiž Sběrač, týden co týden, přitáhl domů nějaký „ poklad“.
Nejprve ho vždy vystavil doprostřed místnosti, aby si jej mohl pečlivě prohlédnout a předvést mi ho. Následovala přednáška o jeho neskonalých kvalitách, původní, jistě velmi vysoké, pořizovací ceně a zachovalosti, včetně nápadů na praktická využití, s jediným účelem, a to, za každou cenu zachránit „poklad“ před jistou zkázou, kdybych mu nedovolila zůstat.

 Pokud to vypadá, že se chystám „poklad“ nabrat na vidle a odporoučet do popelnice, nasadí Sběrač pochlebování a lísání. To už ale na mě dávno neplatí a nastalou situaci se snažím co nejlépe zobchodovat.

„Poklad si můžeš nechat, ale vyházíš děravý ponožky a proprděný trencle, platí?“
Za táhlým, kňučivým povzdechem spíš tuším, než slyším tiché „no tak teda jo “ a po chvíli o něco hlasitější „Opravdu musím?“.
„Ano, opravdu musíš.“
Zní má nekompromisní odpověď.

Nový přírůstek sklidí nejvíce pozornosti Sběrače v den svého nalezení, hodiny a hodiny je opěvován, čištěn a rozebírán. Po několik dalších dnů, postupně mění v bytě různá stanoviště, aby nakonec skončil v nejzazším koutě, kde ho občas navštěvuji s prachovkou. Obvykle po měsíci se mi podaří přesvědčit Sběrače, aby poklad uskladnil ve sklepě. Sejde z očí, sejde z mysli.

Po třech letech, je náš sklep zarovnán poklady až po strop. Kolo tam parkuji zásadně na zadní a jednou se mi podaří prorazit si čouhajícím hřebíkem plášť, po desetiminutovém upoceném tlačení na petlici, ve snaze zamknout.
Do termínu, kdy máme vyklidit naši kóji, zbývá už jen týden. Oznámení se snažím co nejčastěji zanechávat na místech, kde si jej Sběrač bude moci v klidu přečíst a smířit se s faktem, že se bude muset s částí svých pokladů navždy rozloučit a já se neustále modlím, aby ta část, byla pokud možno co největší. Každý den se chodím tajně dívat do sklepa, jestli něco ubývá. Nic, absolutně nic nemizí a s přibližujícím se dnem D, začne být Sběrač dosti nervózní a roztěkaný. Nakonec se slituji a nabízím mu pomoc. Víte, původně jsem chtěla nechat Sběrače v té „debordelizaci“ vykoupat samotného, čistě z praktických pohnutek, věci, které si ponecháme, lze po dobu rekonstrukce uložit v podkroví. Ze sklepa na půdu je to šest pater, samozřejmě bez výtahu.

Den D, sobota. Od rána si vesele pobrukuji spolu s rádiem a Sběračovi věnuji nejprve bohatou snídani, kterou se staženým hrdlem odmítne, poté se ho snažím rozveselit polonahým poskakováním svých vnad ve výši jeho očí, nepomáhá to a já lehce znervózním.
„Je skoro poledne, měli bychom pomalu začít“, odtuším zamračeně. Věnuje mi pohled zvířete zahnaného do kouta, chytne mě vážně za ruce a praví „ A nebudeš se mi smát, slib mi to!“.
Ztuha zadržovaný smích utopím v slzavých pohledech na všechny strany a po chvíli zcela kontrolovaně odvětím „Ovšemže ne, to bych si nedovolila!“.

Ve sklepě slyším naprosto zřetelně skřípající zuby Sběrače. Tiše přešlapuji na dohodnutém místě, kam mi má podávat krabice s poklady určenými k likvidaci. První krabice je směsicí vnitřností z vykuchaných nefunkčních počítačů, několika balíčků hracích karet, zmačkaných pivních podtácků a knih, s tituly jako Množíme dřeviny, Poznáváme mloky, Pěstujeme luskoviny. Nic zajímavého.
Sběrač mezitím už slušně zaplnil kout určený k záchraně pokladů. Napočítám pět zrezavělých rýčů, osm lopat, tři motyky, dvě rozbité vrtačky, několik souprav obřích vrtáků, čtyři LCD monitory a jednu sbíječku. Vyděšeně odvracím zrak ke stále neubývající hromadě v kóji právě ve chvíli, kdy Sběrač odhalil z pod plachty dětské pískoviště z plastu a tři rámy kol značky Favorit na dvoumetrové hromadě dřeva z rozebraných europalet. Podlomená kolena mě s grácií usadila do prašné hromádky padesát let starého hnědého uhlí.

Potud jsem si myslela, že Sběrač se všemi svými poklady vždy pochlubí. Ze zamyšlení mě vytrhne jásot Sběrače nad znovuobjevenými nafukovacími lehátky.
„Paráda, hoď mi je a tamten míč taky, odnesu to na půdu, jo a pak musím odjet, Jana potřebuje nutně odpoledne pohlídat děti, ale to pískoviště vezmu až příště...“