Haf, haf!!

*

Moje dnešní vzpomínka se týká doby z pohledu jednoho lidského života dosti dávné - mé vojančiny. Není důležité, kde jsem sloužil, ale podstatné je to, čím jsem byl. Ostatně na to vypadám - kuchařem.  I to už tady bylo.

Na sklonku zimy  v  sedmapadesátém  jsem byl určen do skupiny, která měla připravovat letní soustředění, lépe řečeno jeho technické zázemí. To znamená, že do příchodu "vojsk" měly být postaveny funkceschopné umyvárny, sklady zbraní, můstek na umývání tanků, domek Kontrolní technické stanice, hříbek pro strážného a podobné, z hlediska obyčejných lidí naprosto zbytečné, avšak z hlediska vojenského veledůležité objekty. Na rozdíl od Karla (pochopitelně Poláčka) nemohu napsat "bylo nás pět" hlavně proto, že nás bylo sedmnáct. Většinou specialisté: zedníci, instalatéři, elektrikář, tesaři, šofér, velitel a technik v jedné osobě a  pan kuchař, náš Jára. Nebylo to ale tak vyhraněné, jak by se na první pohled zdálo: elektrikář s instalatérem přidávali zedníkům - bylo-li třeba - a ono bylo,  kuchař se šoférem kopali základy a míchali beton, tesaři zase pomáhali v kuchyni - prostě všichni dělali všechno. To ovšem až po úvodu, který je vlastním předmětem dnešního vyprávění: jak jsem hned  zkraje uvedl - bylo předjaří, poměrně teplé, že i na Doupovsku v nadmořské výšce okolo šesti set metrů již  odtál sníh a vzduch voněl mokrou hlínou a starou trávou.

Přijeli jsme v pondělí, každý v sobě skrýval poslední zbytky nedělních tanečků s děvčaty z posádkového města a nějak nikdo nevěděl, co bude následovat. Postavili jsme stany, kuchyni a stráž. Velitel-technik a stavař Karel (tentokrát ne Poláček, ale Dudek) vyměřovali cosi, co jsme měli stavět jako první. V drobných pracech jsme utratili den a večer jsme vyrazili do tři kilometry vzdálené vsi na pivo. Večer proběhl v družné zábavě s místními obyvateli, pro něž byla večerní hospoda jediná kultura dostupná a srozumitelná. Z pohledu našich tehdejších - hlavně politických - velitelů byl každý z těch bodrých jézedáků vyzvědač a špion a jánevímcoještě - alespoň podle nám kladených otázek. Ale řekněte, na co se máte ptát vojáka? Dlouho jsme nevydrželi, strejci za nás platit nechtěli (to by se nám líbilo) a vojenské peníze jsou krátké, sakra - tak krátké! V inkoustové tmě jsme doklopýtali do tábora a za mnoha veselých drobných příhod se uložili v čerstvě postavených stanech ke spánku. 

Spánek to byl hluboký a klidný, jak už to u mladých lidí bývá, zejména po perném dni, cestě a zabydlování - o pivě ani nemluvě. Ráno mne mocná matka příroda donutila vstát a jít se zbytkem piva ke stromu. Marně jsem se snažil otevřít chlopeň stanu - na stan si zřejmě lehl strážný, jen jsem nevěděl, jestli  proto, že si hledal pohodlí, nebo proto, aby mne pozlobil ve chvíli, kdy času nebylo nazbyt.  Rozepnul jsem proto další olivku s tím, že strážný spadne po zádech do stanu a bude sranda. Sranda byla, ale bez strážného - z  náhle do široka rozevřeného stanového dílu na mne spadl snad metrák sněhu.

Napadlo ho do rána přes třičtvrti metru a pořádně nás zaskočil.  Nejenže jsme neměli lyže, bez  kterých byl prakticky pohyb po prostoru vyloučen, ale my jsme neměli ani dost jídla, které nám měli dovézt právě ten den. Jenomže ani vozidla s proviantem se k nám nedostala a velitel posádky žádal o helikopteru. Avšak kde je žádost a kde realizace! Prostě když kluci dostali k večeři vařené těstoviny omaštěné vojenským sádlem (vojenské sádlo mělo dvacet procent loje, prý aby bylo tepelně odolnější), začali remcat. Tak jim povídám... "Kluci, nadávat v takové situaci na kuchaře je nehorázná blbost! Chodíte na hlídky, každý máte samopal a náboje (ulité a na černo držené) - zastřelte si něco! Pak - když to nebude k jídlu, pak můžete nadávat na kuchaře!"

A bylo to, to jsem jim to nandal!

Jenže - vzali mne za slovo. Ranní hlídka přitáhla německého ovčáka, který se proháněl po vojenských lesích a v pojetí hajného, jednoho z našich zedníků - byl celkem po právu považován za škodnou. Skoro padesátikilový pes byl bleskem stažen, vyvržen a rozporcován, na pekáčích (v tomhle případě složení vojenského sádla nevadilo) a když se vracela odpolední hlídka všecko se již schylovalo    k psím hodům. Odpolední hlídka navíc přinesla střelenou ovci, údajně prý zatoulanou v hlubokém lese, ale kdo by se zabýval takovou malicherností, jako je původ ovce - pah! když jídelnou - stanem se rozlévala vůně masa na česneku a kmíně a muškátovém květu pečeného! Kdo nevěděl, ani na mysl by mu nepřišlo, že to pes! To nevěděl ani Laco Kistner, Maďar ze Žitného ostrova, odkudsi od Malinova, kluk prožraný, až ... prostě až,až. 

"Čo to tu vonia? Daj sem kúsok!“ Počkej, počkej, prrrr! opáčím, umej si klepeta, než budeš mít čistý, je na stole." A  taky bylo! Lacinko se cpal, až mu sádlo, kterého jsme měli dost, kapalo na uniformu a vytvářelo velice zvláštní maskovací vzorek. Když byli s jedním pekáčem hotovi, přemístil se bleskem ke druhému (to jsem neřekl, že ty pekáče byly dva?). Když dozněl i druhý pekáč, utřel si hřbetem ruky prožranou pusu a povídá: "Jaro, dobrý si kuchár, lebo za tak krátkú dobu urobit tak dobre barana, to vidieť, že si skúsený!" Otevřel jsem pusu a nebyl schopen chvilku reagovat. Na to mu povídám, ničehož zlého netuše: "Lacko, ty somár drevený hrdzavým plechom pobitý (lebo aj  ja niečo viem po slovensky), ta ovce ještě leží ve sněhu. Tohle je ten pes, co přitáhli kluci z ranní směny!"  

To jsem tomu dal!  Po prvé v životě jsem viděl, že koukat jedním  okem nahoru vlevo a druhým dolu vpravo je možné. Pak prožranou pusu do hrsti, úprk ven a tam žaloval sněhu, že ho ta sviňa kuchárská napálila, lebo on si predsa barana dotiahol a psa mu dali zožrať! A od té doby si ode mne bral jídlo s velikou nedůvěrou a i klasický smažený vepřový řízek podroboval hluboké kontrole, lebo čo veriť  tej  beštii kuchárskej!

Ještě  jednou předvedl ke konci vojny podobný kousek s koňským salámem, ale to už  je zase jiný příběh...