Patláma a patláma

*

Patláma a patláma a… říká Lubomír Lipský, coby jeden z alchymistů Rudolfa Druhého ve filmu Císařův pekař, na dotaz po své činnosti v překrásně stylizované staré laboratoři. Fór byl v tom, že tam míchal patláma a patláma slivovici, rum a morfium.

Vojna i s vojáky se nechá chápat ve mnoha různých rovinách, z nichž některé jsou rovnoběžné, jiné se lámou v roztodivných úhlech a některé z nich jsou zakřivené. Voják - jako druh - má různé zájmy. Nepatří mezi ně zbraně - ty raději nevidí. Nechce vyniknout rázností kroku (až na výjimky pro ostatní trochu nevysvětlitelné). Nemá rád uniformu a jak může nosí oděv, který ji ničím nepřipomíná. Netouží ani potkávat nadřízené, aby jim mohl představit svůj bezvadný pořadový pozdrav. Voják chce - a to v různých obdobích v různém pořadí - dost dobrého jídla,  něčeho se napít (tím není samozřejmě míněna voda, nebo vojenské kafe), dobře a dlouho spát (pokud možno v teple - a to platí i pro chlapy jinak docela otužilé), mít děvče (nebo děvčata) ochotné(á) s ním často spávat (nebo spíš čile bdít).

Dnes mám na mysli to pití, ač jsem ho neuvedl ani první, ani poslední v řadě. Vojna je - podle jedné poněkud generalizující definice - nekonečná řada rychle po sobě jdoucích a stále se opakujících průšvihů (v originále průserů). Taková jedna řada mne přivedla přes vojenskou profesi panceřovníka, kuchaře, šéfkuchaře na ošetřovnu. To lékař -  pan doktor pro nás, podporučík doktor pro ostatní - se nade mnou smiloval, když mne jistý kapitán Táborský, zvaný Golem, vyhodil z kuchyně (za poslední průser - otevřeně řečeno. Jako by tak záleželo na tom, jestli bude snídaně v sedm deset, nebo v sedm dvacet - co?). Na ošetřovně bylo práce dost a té, co nemám rád: úklidu. Dělal jsem to ale nakonec rád, protože poprvé za půldruha roku se mnou nadřízený zacházel jako s člověkem, neřval a o práci požádal, nerozkazoval.  Ovšem anděl to nebyl. Tak třeba - a už jsme u toho - se docela rád napil, někdy i dost. Nikdy sice nevyváděl, ale měl kouzelné nápady.

Tak třeba po jakési oslavě s lékaři z okresní nemocnice přišel v půl druhé ráno. Asi už tam nebylo co pít a náš pan doktor dosud nedosáhl na hranici, která mu cosi - pro nás nepostižitelného - zaručovala. Možná krátké zapomnění na to, že je v zeleném: nakonec i lékař je chlap. V půl druhé se otevřely dveře do naší podkrovní světnice, kterou jsem sdílel s naším lapiduchem Jardou a zazněl hlas o poznání drsnější, než na který jsme byli zvyklí:  chlapi vstávat - a vařit patláma! To víte, že ne slivovici, ale v rámci toho, co jsem naťukl o vojákových touhách, něco náhradního, mnohem levnějšího, mnohem dostupnějšího, ovšem... Ale nechme ono ovšem! Patláma byl nápoj, který jsme my tři chemici (já chemik, lapiduch chemik a chemik taky skutečný chemik) připravovali z lihu určeného k sušení nástrojů po sterilizaci, lihu obsahujícího vedle devadesáti šesti procent vlastního lihu i benzin jako denaturační činidlo a trošičku vody. Azeotrop – není to sprosté slovo… označují se jím nerozdestilovatelné směsi a roztoky. Nebudu vás zdržovat popisem postupu, ale z této tak zvané azeotropní směsi jsme uměli odstranit ten benzin z více jak devadesáti devíti procent. Horký líh jsme ještě prolili přes živočišné uhlí, nebo bylo-li - přes mletou kávu. Tentokrát kafe nebylo, tak Carbantox a ve dvě hodiny jsme mohli pít: pan doktor se krásně dorazil dvěma deci horkého patláma a natáhl se na můj pelech. Spal ještě dřív, než dolehl. Bezradně jsem koukal na Jardu, který se chystal zpátky na svůj kavalec. Asi jsem vypadal pěkně hloupě, takže povídá: vem ho za vejložky, sám ho vzal pod koleny a už pan doktor cestoval do svého doupěte. Byl tak tuhý, že se nám ani neprověsil, neprohnul. Za chvíli jsme spali. Budíček se na ošetřovně nebere zase bůhvíjak vážně a tak jsme byli probuzeni službou až v sedm hodin: klucí, kde je doktor? Má být v půl osmé u velitele pluku! Na své cimerce nebyl, v ambulanci taky ne, ve skladu taky ne... 

V nás hrklo - nevěstilo to nic dobrého: vždyť když jsme ho ukládali, měl ji jak z praku, takže nikam nemohl... víš co? Pojď dolů! Rovnou na doktorovnu, rovnou pod postel a taky jo! Pan doktor dospával pod postelí u zdi. Vytáhli jsme ho, pane doktore! ne-sná-šel když mu někdo řekl soudruhu - pane doktore! -  pane doktore! Nic. Pan doktor spal, tvrdě a furt. Jarda -  zase jako první - zareagoval: studenou vodu! To bylo dílem půlminuty. Kýbl a šup! Spánek, nespánek, doktor nedoktor - hned byl při vědomí: co blbnete, co se děje? K veliteli? Jéžišmarja.. Kluci - nikomu ani muk a ani nečekal na naše ujišťování. Za pět minut půl osmé vycházel bezvadně oholený, napohled velmi svěží, dokonce usměvavý (!) pan doktor k veliteli. Vrátil se za půl hodiny, takže všechno bylo v pořádku! No co, tenkrát jsme měli nervy ještě jako lana!

Slib mlčelivosti jsem porušil až po skoro šedesáti letech: jste první, komu to vyprávím. Zároveň jste se dozvěděli, co je patláma a patláma a že azeotropy nemusíte brát tak vážně, pokud jste vyčůraní chemici....