Podnikatel z maloměsta

Není vysoké ani malé postavy, i přesto by byl vhodným kandidátem do Rakousko-uherské armády pro boj ve vysoké trávě. Chlapík s kaštanovými vlasy, které nosí vpředu v jednom širokém pramenu sčesané dozadu za ucho, tak aby prokoukla na straně pěšinka, jako úvozová cesta v lesním porostu, rozdělující dva břehy. Každé ráno utíká zbrkle od stolu, kde si dopřává vydatnou snídani v podobě kvalitní uzeniny od řezníka, který sídlí naproti jeho maloměstského bytu přes ulici. Jen co v ústech přežvýkává poslední sousto, až se mu samou slastí Maďar pohupuje pod nosem, vydrmolí svoji oblíbenou větu, bez které si nedovede představit žádné ráno: „Musím nechat rozestoupit moře!“ Jako kdyby poukazoval na slova z Bible a příběh Mojžíše ze Starého zákona, ale nikdy neřekne věci narovinu, a tak kdoví, kde se tím vlastně inspiroval. Všem je hned známo, že se k zrcadlu na dobrých pár minut nesmí přiblížit.

Pan Albert Jedlička si na svém zevnějšku velmi zakládá, ačkoliv jeho váha atakuje padesát kilo, no ale nesmíme k tomu zapomenout připočítat další stovku. Úspěšně prolomil mezník náběhu na druhý metrák i přesto se odmítá vzdát dobrých jitrniček, klobásek, uheráku a samozřejmě dobrého pivečka v zámecké hospůdce, kam pravidelně navečer dochází prodiskutovat své podnikatelské záměry se svými společníky. Jedlička je spolumajitelem malé tkalcovny, kde umožnil občanům města nalézt práci. Srdce má ze zlata, lidé to o něm často vypráví, ovšem jeho játra jsou jako kámen, do kterého by se nechalo tesat.

Pan doktor Berthold mu několikrát huboval, že pokud nezmění své každodenní návyky z vysedávání po hospodách, bude si moct zadat zakázku na výrobu jedné prostorné věčné postele a ani páni hrobníci z něj nebudou mít velikou radost. Kdo by se kopal s takovou jámou, když si podnikatel usmyslí, že si přeje mít hrob, který mu bude i sám císař pán závidět. Však mu několikrát povídali: „Pane Jedlička, když s ním ani varování pána doktora nehne, dopřeje nám alespoň umřít v létě, kdy se do země kope líp než v mrazu.“ To pokaždé hezky upravený padesátník, vlastně chlap, před kterým je i Sněžka do šířky malým bratříčkem, práskne do stolu, až plné půllitry piva, nadskakují ke stropu. Oči vztekem vykulí, zrudne ve tváři a vždy se mu utrhne několik knoflíků u oděvu, které nevydrží tlak nafouklého břicha. Všichni rázem vědí, že je zle. Zvlášť hostinský z toho nemá zrovinka dvakrát radost, když mu někdo rozčiluje nejlepšího hosta, který za sebou nechává útratu, že by mu ji mohl kterýkoliv jiný v široko dalekém okolí závidět.

Na ženy je to vyložený odborník. Mohl by si ke tkalcovně zřídit poradnu, kam by chodili pro radu všichni nezkušení a zoufalí mužský, kteří ženská ňadra v plné kráse spatřili naposledy jako kojenci při saní mléka. Není známo, zdali se na jeho úspěchu při záletech v každém ročním období zapsal jeho upravený zevnějšek nebo majetek, ale nebuďme závistiví a přejme druhému, co se jinému nedaří. Jeho zvykem je také všechny něžné objekty zachytit na obrázku. V jeho ložnici se vyjímá na stěně mnoho vyobrazených mladičkých paniček i starších záletnic, pro které bylo zřejmě poctou sdílet na krátký čas společné lože a užít si peněz, dokud je nenahradil jinými. Je to zkrátka člověk, jenž chodí kolem každého nevěstince s úsměvem na rtech.

Jednoho dne mu ovšem v hlavě začalo vrtat hlavou, že nemá žádného potomka, jenž by zdědil jeho těžce nahromaděný majetek, až se jeho tělo v prach obrátí. Vypsal tedy jakýsi konkurz na ženu do vážného svazku, která by mu porodila syna. Poznal spoustu krásných žen, vybíral srdcem i hlavou, nakonec se rozhodl pro obyčejnou služebnou, sloužící u jedné paničky hnedle v ulici. Což o to, dívčina to byla tuze krásná. Zachtělo se jí okusit bohatství a majetku, zprostit se chudoby a vzít si člověka, který jí zaopatří. Vstoupili do manželského svazku a ve chvíli, kdy pan Jedlička vytušil nejlepší čas sadby, chopil se povinnosti rostlináře.

Uběhlo několik let, pan Jedlička se několikrát trefil do černého a paní Jedličková porodila čtyři dcery. Syn v nedohlednu, snad osud zpečetil všechny jeho špatnosti poskvrněné minulosti a nedopřál mu potomka mužského pohlaví, jenž by se postaral o jeho tkalcovnu. Ačkoliv se mu podařilo při jeho pravidelném dovádění zhubnout několik kil, začal se utápět v tvrdém alkoholu při myšlenkách, že už syna nikdy nezplodí. Do všeho se přimíchal doktor Berthold, který začal svými lékařskými poučkami panu Jedličkovi vyhrožovat, že mu do budoucna hrozí impotence v nejhorším případě i neplodnost.

S panem podnikatelem to šlo od desíti k pěti. Požíval alkohol každým dnem víc a víc, ze strachu a předtuchy se přestal pokoušet o syna, začal se přejídat a přibral znovu na váze. Znovu započal se svými zálety, aby potlačil své myšlenky o lítostném konci jeho života.

Jednoho dne mu ovšem přišel dopis a samou zvědavostí otevřel obálku hned u snídaně. Dlouhé psaní na papíře provoněném nasládlou chutí parfému jedné z paniček, se kterou měl kdysi v minulosti poměr. Psaní, ve kterém ho žádá o finanční zaopatření, protože nezvládá šatit ani živit dvě děti, dvojčata, dva syny! Jedlička vyskočil od stolu, zavýskal radostí, a vyběhl neupravený do ulice.

To bylo poprvé po dvaceti letech, co zapomněl na svoji oblíbenou větu: „Musím nechat rozestoupit moře.“ Však se za ním každý v ulici ohlížel a nevěřil vlastním očím, co vážného se muselo stát, když si po dvaceti letech neupravil vlasy tak, jak u něj bylo ve zvyku den co den.