Vánoční přání v březnu

*

Jednou jsme jeli s Markem na služební cestu. Kdo je Marek?  No - to tu nehraje roli... Kam? Kam jinam - do Pardubic. Cesta jako stovky jiných, dlouhá a otravná.  Ovšem semotamo nějaké zpestření, které tu jednotvárnost rozbíjí na kratší a tudíž snesitelnější časové úseky. Je březen, venku už docela teplo, ale ve vlaku topí  jak na konci ledna (a to bylo letos minus dvacet). Kupátka tedy otevřená a směsice hlasů proniká na chodbičku, kde s Markem stojíme a vyhlížíme otevřeným oknem po nějaké zajímavosti. Po čemkoli. Třeba po děvčatech, z nichž některá vyprovokována prvním sluníčkem vyšla jen v bluzkách a dávají tušit, co je pod nimi (moje žena by řekla: vy chlapi. Myslíte někdy na něco jiného? Jo, někdy, ale ne zas příliš často.)

Nad hlasy, z vedlejšího kupé vyniká pronikavý hlásek nějaké velmi mladé slečny - markoval bych ji tak na čtyři roky:

Mamí, dej mi čokoládu!

Ivetko, jsme ve vlaku a já žádnou nemám.

Mamí tak mi dej oplatku!

Počkej, Ivetko, až vystoupíme.

Mamí, já něco chci.

Ivi, řekla jsem ti, že tu nic nemám, tak dej pokoj ! 

To už jsme na sebe mrkli: slabší výchova, co? ...ale show nekončí:

Mami, tak já řeknu tátovi, když není doma, že chodíš čurat do kýblu...

Nesmáli jsme se jen my, celé kupé řvalo, maminka rudá jak ústřední výbor KSČ a holčička hrdá na výsledek své šou.

Když jsme se dost vysmáli (ono to zase na bůhvíjak dlouho nevydrží), povídá Marek: To není ani výchovou, to je třeba prostě v ní. Člověk nikdy neodhadne, co se těm špuntům v makovičce zrodí. Třeba: Náš Martin chodí do první třídy, louská a píše pár písmen a je už důležitej, jak sedinka na nočníku (to víte, že neřekl sedinka. Bylo to trochu drsnější slovo).

Jednou, no - bylo to na Josefa (a u nás v kanceláři jich je hned pět) - jsme trochu oslavovali, takže jsem se dostal domů o něco - no o dost - později. Čekal jsem pár vyčítavých slov a chystal si adekvátní obranu hned v několika variantách. Nebylo třeba, manželka se řehtala, že jsem si nebyl jist, jestli nepřijde nějaká horší verze, ale brzy mne uklidnila, vytáhla ze šuplíku nějaký dopis a povídá: Přišla jsem asi ve tři hodiny z kanceláře. Martin sedí u stolu a je zticha nejmíň deset minut. Stav tedy nepřirozený. Tak koukám... sedí slušně u stolu a něco smolí na papír.

Čouhnu mu přes rameno a povídám: co to píšeš, Marťo? 

Ježíškovi, mami!

Prosím Tě, povídám, v březnu? to je skoro dost času, ne? a čekám, s čím vyrukuje. Stálo to za to: 

Podívej, maminko. Já mu píšu, že nechci hračky, že nechci knížky, že nechci nové brusle, že chci jen, aby mi nadělil bratříčka a to když mu napíšu v prosinci, tak už to s tatínkem nestihnete!          

Půl minuty jsem seděla s otevřenou pusou. Teď zase čekal Martin, co vypadne ze mne. Nestálo to za nic: prosím tě, jak jsi na to přišel?        

No... maminko... paní Řeháková si mě poslala pro mléko, že nemůže od holčičky a když jsem ji mlíko přinesl, dala mi pětikačku a zeptala se, co si za ni koupím. Já řekl, že brášku, ale že to bude ještě asi málo. Ona se smála, abych si napsal Ježíškovi, aby mi ho nadělil, ale hned dneska, že pro brášky se jezdí hrozně daleko a trvá to tři čtvrti roku...

Já jen vydechla: tak vám pěkně děkuju, paní Řeháková !        

Když jsem se  dosmál, vjížděli jsme do pardubického nádraží. Za chvilku nám nastaly starosti a oba příběhy byly zasuty do zadního traktu mozku, ale vychutnal jsem oba krátké příběhy ještě mnohokrát - jenomže nejlepší to bylo přece jen poprvé. Přesto ale se i teď ještě usmívám a to už to vám vyprávím snad jako dvacátým ...