Šerif

Šerif.

 

         Jestli na někoho ve škole nešly mrákoty při slově matematika, tak byl buď zvrhlík, nebo mu to bylo fuk, že propadá a školu nedokončí v řádném věku. Na mě mrákoty šly permanentně celý školní rok, co si naší třídu vybral na výuku matematiky ředitel Schwarz. Vysoká, vzpřímená postava, štíhlý až hubený, v jednořadovém černém sáčku, košile s motýlem, na nose silné brýle. Jinak jsme ho oblečeného neviděli. Nikdy se neusmál, jeho oči byly fakírsky pronikavé, že člověka až mrazilo. Jeho ukazovák, to nebyl prst, to byl fleret, zapichující se do mozku právem útoku na planši.

         Hodiny matematiky s ředitelem Schwarzem byly testy, kdo vydrží déle. Většinou vítězil on, velký šerif, jak jsme ho tradičně nazvali, s náhradní přezdívkou poděs. Již jeho vstup do třídy byl zážitek. On do třídy nevcházel, on do třídy vletěl. Téměř současně s doznívajícím zvoněním po skončení přestávky. Místo obvyklého  -  posaďte se  - když jsme všichni vyskočili do pozoru, již cestou od dveří ke stupínku se zvednutým ukazovákem píchal na strnulé studenty a skřehotavým hlasem křičel:

         „Á minus bé na druhou! Á plus bé krát á minus bé!“  V rychlém sledu pak píchal prstem a chrlil ze sebe vzorce. Když někdo neodpověděl okamžitě, ozvalo se jeho:

          „Ha!“

         Poté skočil do první uličky, rozpřáhl obě ruce a píchal střídavě vlevo, vpravo a opět vykřikoval:

         „Á na třetí plus bé na třetí! Druhá odmocnina z á na druhou!“

         Ještě si přidával a zrychloval, dával si záležet: „Á plus bé, to celé na třetí!“

         Tomu tempu nikdo nestačil, při přibližování k dalším obětem se jich většina mimovolně přikrčovala, a čekala, že je jeho prst propíchne. Čím dál častěji se ozývalo jeho vítězné: „Ha!“

         U Veverkové zvolnil, byla to jeho favoritka. Jen lehce si píchl ukazovákem do vzduchu a mířil spíše do rohu třídy, než na ni:

         „Á na druhou krát á,“ řekl zřetelně pomaleji, aby ji nevylekal. Odpověď byla snadná, ale přesto ji pochválil:

         „Výtečně, konečně někdo s matematickým myšlením!“

Dlouhým krokem již ve stejném chvatném tempu pokračoval v další uličce i zpátky kolem oken. Zdánlivě nečekal na odpověď, co řada, to krok. Nezdržoval se při pomalých, nebo špatných odpovědích. Po matematické rozcvičce se usadil za katedrou a zeptal se, kdo chybí, rychle něco napsal, zaklapl třídnici a začal překvapivě hodnotit.

         „Chalupný, tak podle vás je á minus b, to celé na druhou, á na druhou plus bé na druhou. To je zajímavé, pojďte nám to k tabuli vysvětlit.“

         Chalupný se kymácivým pohybem dostal na stupínek.

         „No, Chalupný, napište na tabuli vaši odpověď, a pak to zkuste opravit!“

         „Meduno, neusmívejte se, hned budete mít možnost své znalosti opravit také.“

          „Ne, né, Chalupný, tak jste to neřekl, zkuste si vzpomenout. Nebo raději napište rovnou správný výsledek, ať tu nečekáme do soudného dne. Meduno, pojďte to Chalupnému opravit.“

         Meduna, viditelně rozechvěn, stál chvíli v lavici, pak zakňoural:

         „Prosím, Chalupný to má špatně!“

         „Jistě, studente, opravte to prosím!“

          „Voříšku, nekruťte hlavou a jděte to k tabuli opravit, Meduna se ještě neprobral!“

         Voříšek zbledl, protože vůbec nevěděl, co tam má opravit. Vstal lámaně z lavice, srazil se u stupínku s Medunou.

         „Ty vole,“ zašeptal, „jak to je správně?“

         „Nevím, tak tam něco napiš na druhou, a je to!“                 

         „Jak páni studenti chcete řešit rozklad mnohočlenů, když neznáte základní vzorce!“

         „Horáková, jděte to těm odlehčeným hlavám vysvětlit!“

         Horáková, známá šprtka, graciézně vstala a několika tahy křídou vzorec doplnila a odtančila zpět do lavice.

          „Posaďte se a buďte jistí, že vám ještě dnes tu vaši algebru sečtu,“ s posunkem svého ukazováku vybídl ředitel tři matematické antitalenty k odchodu do lavic.

         „Pešek, co jste to zamumlal na vzorec á plus bé krát á minus bé?“

         Pešek vyskočil z lavice a zůstal stát s vytřeštěným pohledem na ředitele.

         „Tak co bylo, to vaše, á, á, á,“ zeptal se ironicky ředitel, „někdo vám stoupl na nohu, nebo jste myslel, že máme hodinu zpěvu?“

         „Prosím ano, totiž, prosím né,“ koktal Pešek a hluboce se divil, jak si to říďa zapamatoval, když kolem něj přeběhl a nic na jeho zablekotání neříkal. To bylo na jeho rozcvičce se vzorci nejzajímavější, pamatoval si všechny odpovědi i mlčení, nebo zaváhání a pak to všem osolil.

         Při hodině matematiky jsme museli být stále ve střehu, stále připraveni na požadovanou odpověď. Zadal třeba výpočet nějakého složitějšího vzorce, vyvolal k tabuli na začátek většinou Veverkovou, o které jsme věděli, že zná všechno a všichni jsme museli do sešitu počítat současně s ní.

         „Stačí Veverková,“ přerušil náhle její počítání a zvolal: „pokračuje Šulc.“ Veverková odběhla a k tabuli přišel Šulc. Vzal křídu a začala rozpačitě psát. Po dvou řádcích se opět ozval ředitel:

         „Pokračuje Morávek!“ Morávka vystřídal Zedníček. Ten se u výpočtu zarazil, se zoufalým výrazem bloudil po třídě, a kýváním bradou naznačoval dotaz, jak dál. Žádné nápovědy se však nedočkal.

         „Zedníček, sednout, pokračuje Veselá,“ mrzutým hlasem naznačil Schwarz nespokojenost.  Nakonec to šla dopočítat Veverková, která opravila výsledek a byla opět pochválena.

         Při tomhle způsobu počítání, dokázal zaměstnat celou třídu, nikdo neunikl. Bohužel, někdy byli vyvolaní u tabule tak rychlí, že to ostatní nestačili ani opisovat, natož, aby tomu rozuměli. Nejhorší bylo, že na čísla na tabuli nebylo vidět přes postavu počítajícího, nebo se čmaropisná čísla nedala rozluštit, a to se klepala většina oslovených. Zachraňovali to Chalupný s Medunou a Voříškem, kteří postupný výpočet zvládali jen s nápovědou a hlavně pomalým, loudavým krokem, když měli jít k tabuli.

         „Voříšek,“ zvolával Schwarz, „vy jdete k tabuli, jako když se jdete modlit do zákristie, trochu pohybu prosím!“

         Vzorcové rozcvičky pokračovaly a stávaly se větší hrozbou, protože byly stále složitější a náročnější na zapamatování. Desky lavic se plnily vzorci, jednak vyrytými, jednak napsanými inkoustem. Posloužila i zadní plocha opěradel židlí, dlaně, prsty, rukávy. Situace byla čím dál napjatější, jen jsme nevěděli jak si pomoci. Šprtali jsme, předříkávali vzorce o přestávce na chodbě nahlas, jak při procesí na Svatou horu. Stejně jsme jeho tempu chrlení otázek nestačili.

         Jednoho dne přišla Jelínková s nápadem od svého bratra, který studoval matematiku na univerzitě.

         „Co kdybychom se šerifa zeptali na nějaký matematický problém. Aby nám ho vysvětlil. Třeba ho tím od zkoušení zdržíme,“ navrhla možnost, jak zmírnit úsilí ředitele dostat do nás matematické myšlení.

         Její návrh byl okamžitě schválen. Jen šlo o to zajímavý problém najít. Jelínková slíbila, že se bratra zeptá a něco přinese.

         „Zeptat se šerifa ale musí někdo jiný, já mám trému,“ podmiňovala svou ochotu splněním slibu, že to sama nebude muset šerifovi navrhnout. Bráška opravdu pomohl. Nejednalo se o žádný těžký matematický problém. Spíše o kuriozitu, známou každému, kdo se o matematiku jen trochu zajímal, natož našemu šerifovi. 

         Rozhodnutí kdo se Schwarze zeptá, padlo vytažením kratší sirky na Chalupného. Při jeho známých výsledcích a odpovědích to bylo dost odvážné, ale zkusil to. Hned jak skončila rozcvička, přihlásil se.

         „Prosím, pane řediteli, mohl byste nám vysvětlit, jak je možné pomocí rozkladu mnohočlenů dokázat, že dvě se rovnají jedné?“

         „Chalupný,“ podíval se překvapeně na studenta, „kde jste k tomu zrovna vy, přišel? Váš zájem je opravdu mimořádný, u mě jste samá nedostatečná a teď tohle. No dobrá, vysvětlím.“

         V řediteli se zřejmě ozvala vnitřní pýcha. Dostal možnost se předvést. Ukázat těm dutým hlavám, postiženým neschopností, zapamatovat si základní matematické pojmy a vzorce, co je to logické uvažování a praktické použití matematiky i v zábavné formě. Ješitnost mu nedovolila pokračovat v obvyklém postupu vystřídání půlky třídy na jednom příkladu. Chopil se křídy a začal na tabuli energickými tahy psát a chrlit ze sebe důkaz, že dvě se rovnají jedné.

         V mžiku na sedmém řádku podtrhl výsledek rovnice. Dvě, rovná se jedna. Třída ani nedutala. Schwarz se otočil ke třídě s napřaženou rukou, ve které držel křídu, řekl:

         „Quod erat demonstrandum, je to jasné?“

         Z lavic se ozvalo jakési pochvalné mručení, proložené několika hlasitějšími souhlasy, že ano. Třída byla napjatá a čekala na vysvětlení, protože výsledek byl naprosto nesmyslný a logicky nezdůvodnitelný.

         „Vážení, váš souhlas dokazuje, že vám to jasné není a nechali jste se pomýlit zdánlivě správným použitým postupem rozkladu mnohočlenu při řešení rovnice. Ujal se bližšího vysvětlení, ukázal na moment, kdy se podařilo dokázat logický nesmysl. Čas ubíhal a Schwarz opakovaně ukazoval na to, že matematika je nádherná věda a že jí je možné i pobavit, a zábavným způsobem zvýšit její oblibu.

         Sympatické bylo, že se ten den nezkoušelo. Abychom nezůstali nic dlužni výuce, připomněl nám na konci hodiny citát Alberta Einsteina, že matematika je jediný skutečně zaručený způsob, jak se zbláznit.

         „Této skutečnosti se u vás naprosto neobávám a jako domácí úkol napíšete, jaká je podle vás nejnenáviděnější věta v matematice.“

         Musel být svým vystoupením dojat, protože ze třídy odešel i s křídou v ruce.