Lojzík Hósenka a vyvážený vozík.

Jedním z protagonistů mého mládí byl Lojzík, kterého všichni zvali Hósenka.

Své přezdívce vděčil za svůj moravský původ, protože, ačkoliv v městečku bydlel už mnoho let, stále mluvil v jakémsi hanáckém dialektu.
Přišel sem původně jako vojín základní služby absolvovat svou nejčestnější občanskou povinnost, ale, jak sám říkal, ujely mu nohy a protože byl přísně katolicky vychovaný oženil se a zůstal.
Byl to v jádru hodný člověk, věřil v Boha a tajně navštěvoval bohoslužby v místním kostele.

Ve své podstatě byl ale rozený zloděj. Nic před ním neobstálo a trpěl neustálým nutkáním cokoliv ukrást.
Stále se potuloval po městečku a okolí a slídil, co by se kde dalo nepozorovaně odcizit.

Při spatření kořisti připomínal kočku, která právě vyslídila myš, očička mu vzplály, nahrbil se a zježily se mu všechny chlupy na těle, pohyboval se tiše a ladně.
Ne že by měl zapotřebí krást, dost toho vyženil, ale krádež pro něho byla jakousi zvláštní pudovou záležitostí a ne prostředkem k obohacení či ideologické pomstě.
Bylo to prostě silnější než on a v daném okamžiku ztrácel veškeré zábrany, upadajíc do jakéhosi transu.

Při své činnosti byl neobyčejně lstivý a vynalézavý, žádná jeho, ať zdánlivě nevinná či prospěšná, činnost neměla jiného účelu než spáchání další podlé krádeže.

Při sklizni obilí se dobrovolně přihlásil jako brigádník a dostavil se v ohromných holínkách, ve kterých si, jak se sám později chlubil, odnosil domů dva pytle pšenice, z cukrovaru, kde rovněž vypomáhal při sklizni řepy, pašoval štangle cukru ve vydlabaném chlebu, atd..

Dokonce se říkalo, že se po něm nedá jít ani na záchod, protože okamžitě ukradl celý zbytek nepoužitého papíru. S výčtem jeho triků by se dalo pokračovat do nekonečna.

S Jiříčkem jsme si nedovedli vysvětlit, jak dává dohromady svoji víru se svým jednáním, ale jestli chodil ke spovědi jsme nevěděli. Schodli jsme se ale na tom, že farář by stejně tolik času neměl.

K ulehčení své činnosti si vyrobil, coby zručný řemeslník, dvoukolový vozík vybavený pneumatikami, který se pohyboval takřka nehlučně a byl naprosto vyvážený, takže se prázdný dal bez vetší námahy postrkovat jedním prstem.

A tak jsme za našich toulek občas provázeli Lojzíka s vozíkem, který objížděl za ranního kuropění nebo večerního šera okolí, vyhlížejíce kořist.

Lojzík byl velmi zkušený a vštěpoval nám zásady úspěšné krádeže.

„Nikdy nesmíte krást v počitatelném množství“, kladl nám na srdce „buď po troškách nebo všechno.“
„Když máte 50 pytlů brambor, tak ukradněte z každého pytle kilo, toho si nikdo nevšimne, kdyby chyběl celý pytel, tak je oheň na střeše.“

Druhá možnost byla, podle jeho názoru, krást ve velkém.
„Když ukradnete celý vagón, tak by z toho mohl být velký průšvih, takže se určitě hodně lidí bude snažit celou záležitost ututlat, protože sami kradou a zahrají to nějak do autu“.
„A potom, pamatujte si, že v dnešní dob ale jen přemísťujete, všechno stejně patří státu a tak je v podstatě jedno, kde to právě leží“ zdůrazňoval, snad aby rozptýlil naše obavy a morální zábrany.

Lojzíkovi přála i doba, v té době se v nedaleké Praze probudila v lidech touha po splynutí s přírodou a začali si v okolí městečka podél řeky Labe stavět rekreační chatky.
Připravený stavební materiál se stal jeho vítanou kořistí, nic nepomáhalo ani oplocení, ukradl i to, svou kořist potom přemisťoval za pomoci vozíku do stodoly za domkem který vyženil. Stodola byla plná až po střechu.

Občas nás pozval i na návštěvu, procházel se potom pyšně jako páv po stodole a ukazoval nám svoji forotu, jak říkával. Vše měl pečlivě uložené a věděl,téměř poslepu, kde co leží.

Jen na naši otázku, co s tím vším vlastně bude dělat, nedokázal dostatečně zodpovědět.

Ale jak to tak bývá, i mistr tesař se někdy utne. Lojzík ve své hamonivosti nakládal stále vetší a vetší fůry, vozík pod nákladem jen skřípal.

Obvykle jezdíval starou polní cestou, vedoucí zadem k jeho domku, kterou přetínala železnice s občasným provozem, polní cesta svažovala k přejezdu a za ním prudce stoupala. A to se mu stalo osudným.

Jednou se vracel z obvyklého lupu s vrchovatě naloženým vozíkem, v dálce sice viděl přijíždějící vlak, ale snažil se rychle přejet trať, aby nebyl spatřen.
S kopce to šlo dobře, ale na opačné straně už méně, těžký vozík ho stáhl na trať kde uvízl a Lojzík ho už nedokázal vytáhnout, ať se snažil sebevíc.

V poslední vteřině pustil vozík a uskočil před přijíždějícím vlakem.

A to byl konec vyváženého vozíku.