Apoštolové mravnosti.

Apoštolové mravnosti.

Jedním z důležitých aspektů kulturního života městečka bylo místní kino. Vlastně to ani kino nebylo, k účelům promítání se používala „Sokolovna“, bývalé to kulturní a společenské centrum místních členů onoho spolku, rozpuštěného hned po puči v roce 1948.

Sokolovna kdysi bývala honosnou budovou postavenou svépomocí a z vlastních prostředků členů Sokola, s ozdobným průčelím, vstupní halou zdobenou mramorem, ohromným sálem s parketovou podlahou zakončeným velkým pódiem a nákladnou vnitřní výzdobou.

Za Sokolovnou se rozprostíral areál s hřištěm na kopanou, lední hokej a dva tenisové kurty.

V současné době stavba jaksi upadala a namísto původního účelu se využívala k pořádání tanečních zábav, promítání kina a slavnostního zasedání místní KSČ.

Občas se stávalo, že rozjaření účastníci taneční zábavy si spustili kruhy a cvičili na nich, nebo posunuli do středu tanečního parketu švédskou bednu jen tak z recese.

Kino se promítalo vždy v sobotu a neděli večer, v neděli bylo i odpolední představení pro děti. Do velkého sálu se k tomuto účelu nasunuly dřevěné lavice se sklápěcími sedátky a na pódium se od stropu spustilo ohromné bílé plátno.

Na zdárný průběh promítání dohlížela nerozlučná dvojice pořadatelů Novák a Moravec.

Novák byl vysoké postavy s vážným obličejem, šedivými vlasy a ohromnými obdélníkovými brýlemi s černým rámem, zatímco Moravec malé obtloustlé postavy s plešatou hlavou ozdobenou kulatými brýlemi se zlatou obroučkou, šeptalo se o něm, že je nějak příbuzensky spřízněn se zrádcem Moravcem, který se zastřelil v roce 1945.
Novák nosil po celý rok dlouhý hnědý kožený kabát s opaskem, který se hodil k jeho ztuhlému výrazu v obličeji, zatímco Moravec dlouhý tmavozelený hubertus a černou rádiovku.

Oba dbali na to, aby se do kina nikdo nedostal bez placení, stáli u vchodu jako strážní psi a s vážným výrazem ve tváři odtrhávali perforované konce vstupenek, které prodávala v malém okénku kasy paní Skrčená, která je odvíjela z ohromných rolí a razítkovala.

Všichni brali svoji práci nesmírně vážně.

Po zhasnutí světla vyzbrojení baterkami procházeli neslyšitelně střední chodbou mezi sedadly a sledovali, zda všichni sedí na správných místech a nešvindlují. Vstupné do předních řad stálo totiž dvě koruny a do zadních tři, mezi těmito rozdílnými úseky probíhala demarkační čára, rozdělující diváky na majetné a méně majetné.

Místní mládež chytře využívala konstrukce lavic a po zhasnutí se posouvala z předních řad do zadních riskujíce dopadení a sankce ze strany dozorců. Pro nezvedenou mládež to byla jakási hra či druh sportu a také snad nutná zkouška odvahy, Moravec a Novák se neslyšitelně vynořovali z přítmí a mířili ostrým světlem baterky na podezřelé individua.

V případě dopadení a usvědčení byli viníci nemilosrdně vyváděni k nemalé radosti ostatních.

Dalším úkolem oné dvojice bylo dbát na mravní vývoj mládeže a spočívalo v tom, že u filmů nepřístupných pro mládež prováděli věkovou selekci návštěvníků.

Při vstupu prohlíželi pátravým pohledem návštěvníky a při nejmenším podezření požadovali doklad o věku. Byli neúprosní a vědomi si svého morálního poslaní nevpouštěli osoby mladší osmnácti let, ba dokonce šli tak daleko, že oznamovali jména dopadnutých nezletilců místní škole.

Spolu s Jiříčkem jsme se nejednou stali obětí nespravedlivé šikany obou dozorců, kteří nám odepřeli účast na kulturním zážitku a potupně nás vytřídili ze dveří. Veřejnou potupu jsme nesli jen velmi těžce a kuli plány na pomstu.

Asi v polovině šedesátých let dorazil do městečka známý western „Sedm statečných“ a shlédnutí tohoto filmu se považovalo za předpoklad k další společenské konverzaci, neboť kdo ho neviděl, ten neměl co říct a nikdo se s ním nebavil.

Promítání filmu bylo oznámeno velkými plakáty na kterých bylo mimo jiné uvedeno, že film je nepřístupný dětem do čtrnácti let.

Nic zlého netuše jsme se s Jiříčkem vypravili za kulturou a zakoupili si vstupenky do předních řad. Kino už bylo k prasknutí plné a napětí mezi diváky stoupalo.
U vchodu do zaplněného sálu nám ale cestu zastoupili oba apoštolé mravnosti a odepřeli nám vstup. Marné byly naše námitky.

Zdrceni jsme stáli před kinem a přemýšleli co dál.

Pomalu se stmívalo a na ulicích se rozsvěcely pouliční svítilny. Najednou Jiříčkovi zasvítilo v očích.
„Jdeme“ vyhrkl a táhnul mě za rukáv pryč. Po cestě mi vylíčil svůj plán. „Když ne my tak nikdo“ končil.

Dorazili jsme k místní transformační stanici, která zásobovala elektrický proudem celé městečko. Její obsluhou byl pověřen místní elektrikář Turek, který zde pravidelně prováděl kontrolu. Protože byl zapomětlivý, schovával klíč od stanice pod vstupní schod, aby ho stále nemusel nosit sebou. Jiříček o této skrýši věděl od jeho syna se kterým se přátelil.

Připravili jsme si cihly a dlažební kostky, Jiříček obhlédl okolí, vytáhl klíč a otevřel dveře.
Vlezli jsme dovnitř a dobře mířenými ranami rozbili jističe, městečko se rázem ponořilo do tmy.

Spokojeně jsme se vydali na cestu k domovu. Když ne my, tak nikdo.

Pachatelé tohoto hanebného činu nebyli nikdy dopadeni.