Kšeftař Hudík.

Kšeftař Hudík.

Jednou ze známých osobností městečka byl Jeník Hudík, který se svou ženou Helenou a synem Honzíkem obýval samotu zvanou Hacienda.
Spolu s Jiříčkem jsme ho občas navštěvovali, neboť jsme u něho v zahradě hledali součástky na opravu našich kol.

Hudík byl vlastně jedním z prvních chatařů i když netypickým, domek který obýval byl na opačném konci městečka za potokem, daleko od rekreačních oblastí.

Hudík k majetku přišel za nejasných okolností v rámci jeho rozsáhlých obchodních činností, původně se jednalo o starou zahradu s malým altánkem, který Hudík nedbaje jakýchkoliv stavebních povolení a předpisů svépomocně rozšiřoval, neboť díky dluhům, které zásadně nesplácel, se musel vystěhovat ze svého pražského bytu a v rozšířeném altánku bydlel trvale.

Altánek, později domek či chatka, byl obklopený rozsáhlou zahradou, která, navzdory pěstitelským pokusům ženy Heleny připomínající spíše smetiště, odrážel stavební schopnosti svého majitele a zdálky vypadal jako vykolejený železniční vagón obezděný cihlami.

Hudík, který svým vzhledem a jednáním připomínal ruského mužika, měl nevysokou obtloustlou postavu, nohy do „o“ a nosil rozcuchaný dlouhý plnovous, byl rozeným podvodníkem, kšeftoval kdekoliv s kýmkoliv a s čímkoliv, a jeho životní motto znělo: „Práce je poslední zoufalý pokus jak získat peníze“.

Provozoval hlavně výměnný obchod, jeho zahrada přitom sloužila jako jakýsi mezisklad, kde se to hemžilo různými elektromotory, šicími stroji, míchačkami na maltu, starými pračkami, ledničkami a vůbec vším možným haraburdím, mezi kterým se volně pohybovala drůbež a někdy i ovce a kozy, neboť nepohrdnul ani naturáliemi.

Měl širokou ruskou duši, byl neobyčejně líný, pil denně asi litr rumu a v opilosti byl schopný naslibovat cokoliv komukoliv, byl se přitom do prsou a přísahal, že všechno obstará a vybaví, protože má styky a známosti, vyzná se na ministerstvech a u soudů, no prostě všude.

Působil, zvláště na první dojem, velice přesvědčivě a dalo se usuzovat, že všemu tomu co říká a tvrdí i sám věří.
S plněním jeho velkorysých slibů už to bylo o něco horší, zvláště když narazil na nějakého naivního ale zarputilého zákazníka, který se nechtěl smířit se skutečností, že naletěl a trval na splnění vyřknutých příslibů.

Sám sebe považoval za vynímečně schopného obchodníka, který díky omezeným možnostem, které skýtala doba a politické okolnosti, nemůže naplno rozvinout svůj obchodní talent a často prohlašoval: „Já být v Americe, tak už jsem milionář a jezdím v Jaguáru“.
Nám dětem se snažil ozřejmit svůj ojedinělý podnikatelský úspěch, jak si sám myslel, neboť jeho životní styl nesvědčil o hospodářském zázraku, jednoduchou frází: „Prostě za sto koupím a za dvěstě prodám. No a z toho procenta rozdílu potom žiju“.

Většinu volného času trávil konsumací rumu a hádkami se ženou Helenou, která ho proto pravidelně opouštěla s modrým monoklem pod okem a černým kufrem v ruce, ponechávajíc mu tak zodpovědnost za výchovu jejich syna Honzíka.

Hudík si s tímto údělem nedělal mnoho starostí, věděl, že se Helena v dobrovolném vyhnanství dlouho nezdrží a objeví se ze stejnou jistotou jako Měsíc na obloze, synovi dal do ruky zmražené kuře, škatulku zápalek a poslal ho do zahrady, ať si hraje na indiány, neboť nehodlal vařit.

Navzdory jeho obchodnímu talentu a schopnostem tvořil hlavní zdroj jeho příjmů obchod se zpronevěřeným benzínem, neboť jeho otec, který doopravdy pracoval kdesi v Praze na nějakém ministerstvu, mu vybavil povolení na provozování nákladní dopravy.

A tak se Hudík stal majitelem jakéhosi nákladního vozu rumunské výroby, který měl spotřebu asi 60 litrů benzínu na sto kilometrů. Tato vlastnost vozu se brzy stala, za použití různých lstivých triků, zdrojem jeho hlavního příjmu.

Hudík, se zvýšenou hladinou alkoholu v krvi, ve snaze zaopatřit rodinu a přísun rumu, vozil se svým náklaďákem co bylo právě potřeba a podle sezóny, vozil písek a stavební materiál, někdy i beton a v létě především horký asfalt na silnice.
Tuto práci nenáviděl ze všech nejvíc, neboť asfalt se dal jen těžko prodat načerno, na rozdíl od písku nebo betonu.

V této souvislosti o něm kolovala historka, že v opilosti slíbil jakémusi chovateli akvarijních rybiček obstarat speciální písek do akvária, po vystřízlivění si pamatoval jen to, že dotyčný od něj chce písek a vyklopil proto celou fůru říčního písku, asi tři tuny, na vrata objednávatele, který se musel pracně prohazovat aby se dostal z domu.
Když se nic netušící Hudík dostavil pro odměnu, praštil ho zoufalý akvarista lopatou po hlavě.

Při vození asfaltu obvykle odvezl na místo dodávky jen první fůru, nechal si za úplatu podepsat knihu jízd od mistra a končil. Další fůru asfaltu sice ještě naložil ale většinou ji vyklopil někde na smetišti nebo v lese, pokud přeci jen nenašel nějakého odběratele, náklaďák zaparkoval za domkem a věnoval se pití rumu a falšování knihy jízd, kde vždy doplnil několik fůr.
Byl to celkem výnosný obchod, denně ušetřil až 100 litrů benzínu, i když z celkové částky dával provizi místní obsluze benzinové pumpy, paní Turkové, která lístky kupovala pod cenou, zůstávalo mu pořád dost a dost.

Nejvíce ze všeho nenáviděl poctivé a naivní lidi, kteří v tom, podle jeho slov, neuměli chodit.
Podle něj to byly jen černé ovce, které kazily normy, výdělek a celkovou morálku.
Občas se rozčílil, když si vzpomněl na nějakého řidiče začátečníka, který psal najeté kilometry poctivě podle skutečného stavu tachometru. „Třikrát jsme mu museli prořezat gumy, než to pochopil“ nadával „to jsou dneska lidi.“

Nejraději měl dálkové jízdy, které při každé příležitosti popisoval, hlavně svá erotické dobrodružství se stopařkami, o kterých si ale zasvěcení mysleli své, neboť všichni věděli že je už léta díky konsumaci alkoholu impotentní a jeho žena Helena má poměr s mistrem lakýrnické dílny, kde pracovala.

Jeho dálkové jízdy se vyplácely daleko víc než riskantní popojíždění s asfaltem, jel skoro vždy jen jedním směrem. Na místě určení vyložil náklad a většinou se nesnažil najít vytížení na zpáteční cestu, většinou odjel na nejbližší silnici o které věděl, že je frekventovaná nákladními vozy a předstíral neopravitelnou poruchu.
Zaparkoval na okraji silnice, otevřel kapotu a čekal na vhodnou oběť.
Většinou brzy zastavil nějaký „kolega“ kterému díky své výřečnosti barvitě vylíčil neštěstí, které ho nečekaně potkalo a brzy se mu podařilo dosáhnout toho, že ho „kolega“ vzal do vleku a odtáhl až domů, jak Hudík říkal „na tyči“.

Potom se Hudík obvykle projevil v celé své velkorysosti a pozval „kolegu“ na kafe, na rozloučenou mu ještě potřásl rukou a děkoval za ušlechtilý čin. Když šlechetný „kolega“ zmizel i s vozem, mnul si Hudík ruce a počítal kolik litrů benzínu tím ušetřil a kolik za to zase bude rumu.

Jeho žena Helena snášela jejich spolužití velmi trpělivě, hlavně z toho důvodu, že mistr lakýrnické dílny, se kterým měla poměr, byl ženatý a tak neměla kam jít.

Dalším důvodem bylo, že Hudík, díky svému otci na ministerstvu, dostával každý rok devizový příslib na cestu do Jugoslávie, kde rodinka trávila pravidelně týden dovolené.
V té době se průměrnému člověku o takovéto výsadě mohlo jen zdát.

Dovolená sice spočívala v tom, že Hudík se po příjezdu na místo opil dovezeným tuzemským rumem a většinu času prospal ve stanu, aniž by se byť jen omočil v moři.

Helena ho celý týden musela zásobovat jídlem a alkoholem.

Po návratu do vlasti líčila všude, jak je to u moře bezvadné a jak si užili slunce a vody, prezentujíce přitom dovezené suvenýry, které Hudík dostal na zpáteční cestě od domorodců výměnou za poslední láhev rumu.

Šťastná idyla rodiny skončila nenadálým útěkem Heleny s nějakým slovenským brigádníkem,
který pracoval v místním cukrovaru.

Ze svého slovenského exilu se prý už nevrátila.