Servírka, které usnul bezdomovec v restauraci

Ležím v posteli na zádech a dívám se do stropu. Prostěradlo promáčené potem mě nedokáže ochladit. Venku panuje horká červnová noc, která se tlačí dovnitř domu každou jeho skulinou a nedovolí obyvatelům ani minutu spánku. Se zavřenýma očima váhám, zda nemám vstát, strčit hlavu do ledničky a dusit se studenou zmrzlinou. Najednou si vzpomenu, kdy jsem naposledy ucítil takové teplo uvnitř sebe. V hlavě mi vyskočí vzpomínka na jeden mrazivý den před šesti měsíci.

Šel jsem tehdy na oběd do restaurace v obchodním centru a litoval všechny, kteří museli z tepla do takového počasí. Několik stupňů pod nulou nevadilo, jako ledový vítr, který všechno profoukl. Pod tlustým kabátem a sakem mě hřál svetr, což je možná považováno za prohřešek proti etiketě, ale v ten den mi to bylo jedno. Jakmile fotobuňka otevřela dveře do nákupního domu, narazil do mě horký vzduch, který se vyvalil zevnitř budovy prudce ven.

Hned potom jsem si rozepnul kabát, sundal pletenou čepici a kožené rukavice, protože mi po těle vyrazil pot. Při příchodu do restaurace jsem dal svršky na narvaný věšák. Z kuchyně voněl hovězí vývar. Mladá servírka na něj přijala objednávku, do které zahrnula moravského vrabce se zelím a bramborovým knedlíkem. Měla úsměv na tváři a delší vlasy, vzadu stažené růžovou gumičkou. Pracovala sice v obyčejné uniformě číšnické profese, ale obutá byla v kytičkovaných kotníkových teniskách. Poletovala v nich lehce po place. Když přinesla vývar, plavalo v něm několik masových knedlíčků. Abych se pořádně prohřál, přisypal jsem do talíře trochu pepře ze slánky na stole a pustil se do polévky. Při přiblížení lžíce k ústům můj nos nasál zhluboka vůni knedlíčků a já se zarazil. 

Z okolí totiž bylo cítit ještě něco jiného. Sotva znatelný odér, který v sobě zahrnoval směs špíny, zvratků, alkoholu, moči a raději nechci domýšlet čeho všeho ještě. Vrátil jsem knedlíček do talíře a poprvé se pozorně rozhlédl kolem sebe. Z plně obsazené hospody všichni pohoršeně hleděli k jednomu stolu pro čtyři osoby, který stál uprostřed místnosti. Při příchodu jsem si sedl zády k oknu do rohu restaurace a nevšiml si ho. U inkriminovaného stolu seděl bezdomovec. Sám.

Alespoň vypadal jako bezdomovec a zápach ulice, který ho doprovázel, potvrzoval, že bezdomovcem muž opravdu je. Na desce stolu před ním stál čistě vylízaný talíř. Chlapík měl položenou hlavu na stole a podřimoval. Obě dlaně používal jako polštář. V jeden okamžik si chrupl. Jen lehce, jako když se člověk převrátí v posteli z jednoho boku na druhý. Celá restaurace jednotně hekla leknutím a čekala, co bude dál. Servírka k muži opatrně přistoupila, sebrala talíř a tiše se vzdálila. 

Část lidí v hospodě vrtěla nespokojeně hlavou. Zřejmě očekávali, že číšnice bezdomovce nemilosrdně probudí a vykáže ven. Nic se však nedělo. Jen v očích všech byla vidět otázka, kterou nikdo hlasitě nepoložil: „Proč ho sem vůbec ta holka pouštěla?“ To mě ostatně zajímalo taky. Bezdomovci, které jsem měl čest kdy potkat, se buď mezi sebou prali opilí na nádraží nebo po mě loudili pár drobných na jídlo, které obratem utratili v automatech nebo za panáka nejlevnějšího chlastu v nejbližším bufetu. Bezdomovec v restauraci, to je neobvyklý úkaz. Ochrance nákupního centra musel šikovně proklouznout dovnitř.    

Muž měl na nohou zachovalé zimní boty. Kalhoty byly asi letní, lehce potrhané. Zato jeho svršek byl luxusní. Sice stará, ale pevná vojenská bunda s kožíškem, kterou s podivem nesundal ani tady. Když jsem si vzpomněl na dnešní počasí, pochopil jsem proč. Bezdomovec tady musel hezky pomalu rozmrzat po studené a tím pádem pro něj zlé noci, kterou strávil na ulici. Najednou zvedl hlavu a žena u vedlejšího stolu vypískla zděšením.

Měl kulatý obličej a černé vlasy. Jak vypadal vlastně nevím, protože přerostlé vousy mu zakrývaly celou tvář. Snad jako Robinson Crusoe po desetiletém pobytu na pustém ostrově. Z porostu vyzařovaly jeho oči. Těžko říci, zda dobré či zlé. Ženě od vedlejšího stolu se určitě zdály špatné. Servírka k muži přistoupila, sklonila hlavu a zašeptala: „Ještě deset minut...“ Pak se šla věnovat novému hostu u dveří restaurace. Bezdomovec, jako kdyby byl na tlačítko, položil dlaně před sebe na stůl a hlava mu do nich sama spadla. Ozvalo se plesknutí, jak jeho čelo udeřilo o ruce a žena u vedlejšího stolu opět vyjekla.

Její partner se k ní naklonil a zašeptal: „No, to si snad dělá prdel, ta servírka! To není možný!“ Žena se na něj podívala a hlasitě řekla: „Tondo, běž a řekni jí něco!“ Tonda se rozhlédl po místnosti, zčervenal, hlavu zatáhl jako želva hluboko do krku a svěsil ramena. Neřekl nic.   

Podobně se zachovali i ostatní brblající návštěvníci, ale nikdo neodešel. Po deseti minutách servírka připlula k ostrovu uprostřed hospody, který nyní okupoval nevítaný návštěvník. Dotkla se muže lehce na rameni a zřetelně pronesla: „Musíte jít, pane.“ Bezdomovec neochotně vstal a bez placení a poděkování odešel. Restaurací se naposledy rozlehl jednotný povzdech ostatních hostů. Všichni otočili hlavu a začali se naplno věnovat svým spolujedlíkům, polévkám a knedlíkům.

Při placení jsem dal servírce spropitné v hodnotě hovězího vývaru, určitě za bezdomovce polévku zaplatila. Po zlé noci mu pomohla se pořádně zahřát,  najíst se a trochu vyspat. Kdyby její šéf zjistil, koho do restaurace pustila, zřejmě by ji vyhodil. Přesto se vděčnosti od spáče nedočkala. Vyšel jsem před nákupní centrum. Bezdomovec stál kousek od dveří a loudil po chodcích nějaké drobné. Když pro něj jedna starší paní vylovila z peněženky několik mincí, uctivě poděkoval a radostně vyrazil do nejbližšího nádražního bufetu.

Venku mrzlo a foukal protivný ostrý ledový vítr. Přesto mi už nebyla zima, protože po celém těle se mi rozlilo vnitřní teplo. Nejen kvůli oblečení a plnému žaludku jídla. Zvedl jsem hlavu a v okně restaurace obchodního centra jsem ho na chvilku zahlédl. Anděla poletujícího v kytičkovaných teniskách.

Psáno pro iDNES.cz