Nesportovní

Ty moje tam nebyly. Vám se to, slečny, asi tolik nestává jako nám, ale když chlapovi někdo ztratí jeho trenýrky, ke všemu ty nejoblíbenější, věřte, není to nic příjemného. Samozřejmě, že je nějaká chytrá horákyně zastrčila mezi tatínkovo prádlo. Snad nedopatřením, snad naschvál, protože tušila, co se chystá. Byla neděle, svátek všech sportovců, respektive sportovních fanoušků.

Už od rána se to na cvičišti hemžilo dvěma osobami. Mnou a tatínkem. Já jsem štrachal mezi jeho ponožkami, abych našel svoje trenýrky s kostečkovaným vzorem. A tatínek, ten běhal po schodech nahoru a dolu, aby střídavě rozhazoval oblečení z mojí skříně a střídavě na mě křičel, kam že mu kdo zase schoval ty jeho, „jak v nich minulej tejden dělal ve čtvrt na pět vodpoledne voběd, páč měl práce plný gatě“.

Nakonec se oba zastavíme na chodbě, kde maminka vyvěsila čerstvé prádlo, chvilku na sebe koukáme, jakože se nic vlastně nestalo, a svoje favority si spokojeně navlékáme. Ještě jsou pořádně mokré, ale na světě!

Ranní mumraj pokračuje. Zbývá připravit stánek s občerstvením. Pivo, limo, džus, brambůrky pro mě, salátová šílenost pro tatínka a konečně se můžeme zařadit do bloků. Gauč i křeslo krásně zavrzaly, jak jsme je bez varování oblehli. Záblesk v našich očích, televizní aparát už se nažhavuje, obraz vyjasňuje a hodokvas začíná.

Nic na tom, že je pět hodin ráno. Když sport, tak se vším všudy. V létě si dokonce otevíráme okno, abychom to měli i s „outdoorovou“ atmosférou. Maminka chodívá o víkendu do práce až v šest hodin ráno a nejednou nás najde, jak jenom v trenýrkách ležíme zapadlí v naší sedací soupravě, nohy na stole, já mám na tričku vysypané bramborové lupínky, tatínek ve vousech kousky parmazánu, televize září a oba si idylicky podřimujeme.

Nikdy jsem neměl v oblibě sport. Ale příležitostným fanouškem jsem se stal díky tatínkovi, protože být po jeho boku, když ostatní vyhrávají je jedna z mých největší jistot.