náhodná setkání

Seděla na širokém zábradlí mostu. Každou chvilku hrozilo, že může přepadnout a momentálně tu nebyl nikdo, kdo by ji chytal. Kromě náruče vody, samozřejmě. Znuděně na sebe nechávala dopadat sluneční paprsky a dívala se na lidi, někteří jí pohled opláceli, někteří se dívali do země, ale všichni spěchali. Za něčím se hnali. Líně si přehodila zacuchané zrzavé vlasy na záda a odkryla tak černou pánskou košili nedbale zapnutou jen na pár posledních knoflíků. Posunula si sluneční brýle blíž ke kořeni nosu a v duchu zanadávala. Jo, kocovina, to je libůstka. Hlavně to svědomí, kdyby se radši vůbec neozývalo.
*Usmíval se na ni a lákal na bar, ochotně přijala jeho ruku a nechala se táhnout směr tekoucí alkohol*
Flashbacky jsou děsivé. Promnula si čelo a raději seskočila na pevnou zem.
„Zdar, Táňo, ty vypadáš,“ zašklebila se na ni černovláska v dlouhých zelených šatech.
„Moc mě nes… víš co.“
„Je ti ještě blbě?“ povytáhla černovláska obočí a zasmála se.
„Ne, je mi strašně fajn,“ opáčila Táňa a opatrně se vydala za kamarádkou, která šíleným tempem uháněla do jejich oblíbené kavárny. Stačilo sledovat hnědou koženou bundu a následovat čich. Ema byla oblakem parfému pověstná.
„Tak spusť, chci slyšet všechno! Do nejmenších detailů,“ zamrkala řasami už usazená Ema a způsobila tak menší šok číšníkovi.
„Vlastně ani není co,“ pokrčila rameny v půjčené košili Táňa a konečně se posadila taky. Sundala sluneční brýle, no a co, že není namalovaná. Vzápětí svoje zelené oči zase zakryla, slunce nepříjemně bodalo do očí.
„Není co? Odejdeš s tím týpkem a není co povídat?!“
„Tak oukej, spala jsem u něj. Přejdu další otázce. Ano, i s ním. Bylo to asi děsně fajn, bolí mě celé tělo, ale pamatuju si velké… nic. Ráno mi nabízel kafe, ale já se tak styděla, že jsem si jenom vypůjčila jeho košili, protože svoje šaty jsem nemohla najít a pádila za tebou. A to pádila je hodně nadnesené,“ vzdychla Táňa. Styděla se za sebe i před holkou, která ji viděla zvracet a držela jí vlasy.
„Hm… to je blbý, miláčku,“ podotkla zúčastněně Ema. „Takže to asi nebude pokračovat, co?“
„Nevím, musím mu vrátit košili a ráda bych zpátky své šaty. Ale hanba mě fackuje víc než pomyšlení na to, že ty šaty už nikdy neuvidím.“
„Takže na něj nějaký kontakt máš?“
„Ale jo, ukládala jsem si večer jeho telefonní číslo a prozváněla ho. Vím, kde bydlí a znám jeho spolubydlící…“ pokrčila rameny Táňa a s díky se podívala na kamarádku, která jí objednala kolu.
„Nemáš se za co stydět, to mi věř. Kdyby nechtěl, tak tě nikam nezve. Nevidím v tom žádný problém, zlato. Absolutně se tím netrap. No big deal!“
„Jo, taky se snažím si to nějak zdůvodnit, ale moc to nejde. Co ty?“ projevila účast i Táňa, Nemělo smysl brečet nad rozlitým mlékem.
„Dobrý, v půl sedmé jsem jako hodná holčička přišla domů, napsala jsem drahým kolegům, ať nás zapíšou na prezenčku a pak žhavila drát, jak se máš ty,“ usmála se Ema a pohodila vlasy. Nikdo by do ní neřekl, že se dokáže takovým způsobem zajímat o své kamarády. Vypadala jako holka, která se nestará o nic jiného než o svůj vzhled, nové módní trendy a o bohaté chlapy. Sice se starala jak o svůj vzhled, tak o trendy, ale tak nějak normálně, jednoho chlapa už měla a podle jejích slov ji plně uspokojoval.
„Ach jo,“ vzdychla nahlas Táňa a pořádně si lokla koly. „Kdybych včera věděla, jak mi ráno bude, tak jsme nikam nešla.“
„Jenže dneska není kdyby, sedíš tady se mnou, tváříš se jako boží umučení, ne jako ženská po sexu, takže se vzpamatuj, zajdeme na nudle, ne? Ať ti to kdyžtak hezky klouže, cha cha.“
„Vtipné. Zasmála bych se aspoň ze slušnosti, ale není mi fajn. Nechci ani nudle, ani nic klouzavého, půjdu se vyspat a cestou budu doufat, že včerejšek nebyl.“
„Tak jak chceš,“ pokrčila Ema rameny. „Měj se fajn a cestou se nám nepoblij…“ provázel Táňu ke vchodu kavárny hurónský smích její kamarádky. Ne, že by si ho nezasloužila, ale přece jenom Ema předstírat aspoň trochu solidarity.

Uběhlo pár dní od Tánina posledního alkoholového excesu, proto šla pokoušet štěstí znovu. Pečlivě se nalíčila, vlasy nechala rozpuštěné a lehce zvlněné, z omezeného šatníku vybrala tmavě zelené šaty ke kolenům, zato s výstřihem do půlky pasu. Jedna z jejích spolubydlících nahlas hvízdla, když ji uviděla ve dveřích.
„Hmm, jsi kočka,“ okomentovala Tánin zjev.
„Děkuju,“ poděkovala upřímně Táňa. Tak trochu to tušila, tyhle šaty by dokázaly vytvořit kočku z kohokoliv, tím si byla jistá. Ale i tak se cítila fajn, obula si pohodlné baleríny, vzala si do ruky psaníčko, křikla ahoj a zmizela z pátravého dohledu holek, které jí občas trochu záviděly všechny ty párty, kam nebyly až tak úplně zvané.
Před vchodem do klubu se Táňa lehce upravila v zrcátku a chtěla vejít, když se dveře otevřely a v nich se objevil její stud. Ztuhla na místě, neschopná dělat cokoliv jiného než na něj zírat. Od toho osudného rána se s ním neviděla, nekontaktovala ho a „jeho“ části fildy se vyhýbala. Teď ho měla asi metr od sebe a viděla všechny ty drobnosti, kterých si nestačila všimnout při svém bleskovém ranním útěku od kávy a hlavně od něj a svého studu na bledých lících.
„Ahoj,“ pozdravil ji a v koutku úst začal drtit cigaretu tlakem větším, ne by si zasloužila. Usmála se na něj. Sice trochu křečovitě, ale přece.
„Ahoj, jdeš kouřit?“ kývla směrem k cigaretě.
„Jo.“
„Můžu se připojit?“
„Když se ti chce…“
„Chce. Jak se pořád máš?“
„Jak kdy,“ odtušil. Byl na ni protivný, slíbila, že se ozve a on nechtěl vypadat jako nějaká hloupá holka a psát jí první. Stoupla si těsně k němu, v rozčilení si nemohl ani zapálit. Jemně mu vzala cigaretu z úst, vykroutila mu zapalovač, bílou trubičku obřadně uhladila, než si ji vložila mezi rty a zapálila. Při prvním popotáhnutí se zatvářila neuvěřitelně požitkářsky, vyfoukla kouř a podala mu další hřebík do rakve.
„Spravilo by to všechno, kdybych řekla, že jsem byla opilá a pak se děsně styděla?“ sklopila oči a pak se na něj s mírným zamihotáním řas podívala. Vypadal, že nad tím, co řekla, přemýšlí.
„Hmm,“ odtušil a kouřil. Táňa vzdychla.
„Promiň,“ řekla, pohladila ho po paži a pomalu odcházela. Přijít sem byl dneska hodně blbý nápad, říkala si sama pro sebe a už hledala mobil, aby zavolala Emě, že jdou dneska pít. Samy.
„Počkej!“ ozvalo se za ní a ona se otočila. Odhodil cigaretu. Dívala se na něj a připadal jí neskutečně sexy. Už jenom ty vousy… Chápala se, že po něm tehdy tak skočila. „Nezašla bys… třeba… na víno?“ zeptal se jí a poprvé ten den se na ni usmál.
„Zašla,“ usmála se zpátky a mobil hodila zpátky do kabelky. „Ale mám jednu malou podmínku.“
„Jakou?“
„Dneska mě neopiješ a pak u sebe doma nezneužiješ, dobře?“ smála se jako malá a on se po chvilce marného dělání naštvaného musel začít smát taky. Vzal ji kolem ramen a přiblížil svou tvář k její.
„Tak jo, půjdeme k tobě,“ pokrčil rameny a sledoval, jak se její výraz mění v užaslý, aby se zase začala smát a plácla ho po zadku. Jako tehdy v přítmí jeho pokoje.