Láska je slepá

Stojím před zrcadlem a snažím se co nejlépe upravit na dnešní schůzku. Vlastně jsem tu jen ze zvyku, protože stejně dobře, jako zde před tím sklem, bych se mohl připravit i kdekoli jinde v bytě. Soustředěně nanáším holicí pěnu na svoji tvář a s upřeným pohledem do jednoho místa v zrcadle roztírám tu bílou hmotu po celém obličeji. Je vidět, že nespěchám – schůzka mě čeká až odpoledne, takže mám dostatek času připravit vše potřebné hezky v klidu a s rozvahou.

V koupelně je stále přítmí. Slunce, které mělo již dávno vykouknout, se ukrývá za hustými podzimními mraky. Natáhnu ruku na poličku po své pravé ruce a na druhý pokus nahmatám holicí strojek.

Přejíždím systematicky jedno místečko po druhém, abych nic nevynechal, a přitom se stále tvářím tak strašně zamyšleně.

Ve skutečnosti je to od jisté doby můj běžný výraz, ale nyní jsem opravdu se svými myšlenkami jinde, než u činnosti, kterou už zvládám dělat zcela automaticky bez většího soustředění.

Přemýšlím o ženě, se kterou se mám odpoledne sejít. Známe se už téměř půl roku, ale dosud jsme se neviděli. Až dnes má nastat ten velký den, kdy se konečně setkáme. Ano, ta schůzka je vlastně rande. Rande s ženou, která je mi od první chvíle velmi sympatická. Trávíme spolu každý den spoustu času a pořád je o čem mluvit. Ze začátku jsme si spolu jen psali po internetu, ale pak jsme se konečně odhodlali a podlehli zvědavosti, jaký je asi hlas toho druhého. A co se týče Ivančina hlasu, musím říct, že je nádherný. V uších mi zní ještě dlouho po té, co spolu již domluvíme, a já si pak představuji, jak krásné by to bylo slyšet její sametový hlásek naživo. A dnes se tak konečně stane.

Vypínám holicí strojek a dlaněmi přejíždím obličej a krk, abych odhalil případné nedostatky.

 

Zbytečně jsem vstával moc brzy a teď musím vyčkávat. Jdu si sednout do křesla a poslouchám hudební program. Zrovna hrají jednu ze starších písniček, kterou mám rád, a tak se nořím do krásných tónů a nechávám se unášet na vlnách příjemného hlasu do doby, kdy jsem tuto písničku slyšel poprvé. Tehdy jsem byl o polovinu mladší, nezkušený a naivní a netušil jsem, co vše mi život přinese. Tehdy bylo ještě dobře… tehdy měl svět ještě barvy a tvary, svítání a stmívání… Dnes už má jen věčnou tmu.

Při takovýchto vzpomínkách se pak často nedokáži včas zastavit a začínám se nořit do lítostivých událostí, které mi zásadně změnily život. Vidím to, jako by to bylo včera, kdy jsem se po probuzení pokoušel stále dokola otevřít oči a ono nic. Hlasy jsem slyšel již zcela zřetelně a stejně dobře jsem vnímal i něčí doteky na mém těle. Také čich mi fungoval, jak měl, což jsem poznal díky silně zapáchajícímu dezinfekčnímu prostředku. Pak se ozval mužský hlas – zřejmě nějaký doktor – který se ptal, zda je slyším, a jestli můžu promluvit nebo jim dát nějaké znamení. Zkusil jsem odpovědět. Ze začátku to trochu zachraptělo jako po hodně náročném flámu, ale promluvit šlo. Vše se zdálo být v pořádku. Připadal jsem si poněkud zničený a vyčerpaný, ale měl jsem takový ten dojem, že už bude dobře. „Proč jsme tu po tmě?“ zeptal jsem se najednou, když mi hlava nebrala, jak je možné, že jsem někde v nemocnici, kolem stojí několik lékařů a sester a nikomu nepřijde divné, že se nesvítí. Ne, ty zmatené pohledy lékařů jsem skutečně neviděl, jak se na sebe zaraženě jeden na druhého otočili, a jak si dávali přednost, kdo přistoupí k mé hlavě, upozorní mě, že mi prohlédne oči… stejně tak jsem neviděl nepříjemné světlo z malé baterky namířené zblízka přímo do mých doširoka rozevřených očí. …bylo těžké smířit se s krutou zprávou, že se nejedná o žádný výpadek v oblasti elektřiny, ale že výpadek je jaksi na mé straně.

Dali si tam se mnou hodně práce – a to především po psychické stránce, protože z kovaného pesimisty, který viděl vše černě ještě v době, kdy viděl, potřebovali udělat člověka, který bude vnímat svět tak trochu růžověji, přestože už nikdy nic nespatří.

Dlouho jsem nemohl přijít na chuť těm jejich žvástům, že jsem vlastně dopadnul ještě dobře, že žádné jiné trvalé následky mé tělo nebude mít, a že mám vlastně nehorázné štěstí. Do té doby jsem si totiž pod pojmem štěstí představoval něco zcela jiného – například potkat osudovou ženu a poznat, co je to pravá láska.

 

Možná jsem tu pravou přeci jen našel, ale bojím se, že to zakřiknu. Raději se tomu budu snažit dávat volný průběh a uvidíme, jak Ivanka zareaguje na skutečnost, kterou před ní celou dobu tajím. Vím, že na mém postižení není nic odpudivého ani děsivého a chápu, že se většině lidem bude zdát divné, proč nejsem upřímný k ženě, která je mi velmi sympatická, ale věřte, že něco jiného je myslet si, jak byste se zachovali, kdybyste někoho takového potkali, a něco jiného je realita, kdy na někoho – jako jsem třeba já – skutečně narazíte (a někdy chtě nechtě doslova).

Po nějaké době zjistíte, že scénáře vašich pokusů seznámit se vypadají více méně jeden jako druhý.

Ženy se s vámi rozcházejí a odůvodňují to opatrně zvolenými slovy, která místo aby zakrývala ten pravý důvod ukončení vaší známosti, tak vám ho rovnou chrstnou do obličeje, jako vařící olej, aniž by si to samy uvědomovaly. Řeknete si, že se můžu jen plést a já to nepopírám – žádná žena mi zatím narovinu nepověděla, že se mnou nechce být kvůli mé slepotě (což může být důkaz mého omylu, stejně jako ukázka toho, jak jsou lidé neupřímní).

Je všeobecně známo, že přijde-li člověk o některý ze svých smyslů, ostatní se mu mnohonásobně zlepší nad běžnou úroveň, aby nahradily danou ztrátu. Pohled z očí do očí pak není nutným předpokladem pro odhalení lži nebo vyhýbavého chování. Stačí umět poslouchat a naučit se vidět věci jinak. (Možná právě proto si dokážu až nyní vychutnávat kvalitní hudbu a mít z ní ten pravý požitek.)

 

Je na čase, abych se začal oblékat. Tuto základní činnost již sice ovládám zcela sám a bez problémů, ale dnes si chci dát přeci jen záležet. Z ramínka sundávám kalhoty (které jsem nechal pověšené před skříní a od rána jsem do nich stačil dvakrát vrazit) a ještě jednou po nich pro kontrolu přejíždím dlaní, abych naznal, že vypadají tak, jak mají.

Myslím, že schopnost být upravený je dostatečný důkaz pro mé okolí v tom, že i po slepu se o sebe dokážu dobře postarat. O to více mě pak mrzí, když se ke mně donesou lživé řeči, že k sobě hledám nějakou ženu jen proto, aby se o mě měl kdo starat a posluhovat mi. Jakoby lidé nechtěli věřit, že to zvládám sám již řadu let, a že tudíž nehledám ženu, co by se stala mou služkou, ale ženu, která by se stala mou láskou.

Díky pozitivnímu způsobu myšlení dokáži být dnes rád za to, že jsem oslepnul v 21. století a ne někdy dřív, kdy nebylo tolik technologických vymožeností, které dokáží můj handicap minimalizovat, takže není potřeba do svého bytu neustále pouštět další lidi, aby mi pomáhali se základními úkony. Dokonce si mohu vybrat i barvu své košile, kterou si na sebe obléknu a sladím ji tak s dalšími částmi svého oblečení, ve kterém půjdu na schůzku se ženou, jež jsem poznal díky možnosti pohybovat se na internetu i bez využití vlastních očí. A jestli mě může něco mrzet, tak leda to, že medicína ještě neumí napravit můj zdravotní stav a vrátit mi zrak. Na druhou stranu takto alespoň ušetřím za elektřinu a žárovky, neboť světlo je pro mne již téměř cizí pojem, který nemám zapotřebí řešit.

 

Padesát osm schodů jsem ze svého čtvrtého patra (které mi sousedé pode mnou závidí pro údajně krásný výhled do okolí, jež je mi dle jejich názoru k ničemu) sešel bez jakéhokoli problému a nic již nebrání tomu, abych vyrazil z paneláku na ulici. (Mohl jsem jet sice výtahem, který by byl zajisté pohodlnější, o něco málo rychlejší a zřejmě i bezpečnější, ale mě tyto běžné činnosti, do kterých by si člověk se zdravým zrakem po slepu netroufnul, dodávají sebevědomí a zvyšují mi vlastní důstojnost, kterou při odchodu na dlouho očekávané rande potřebuji jako sůl.)

Zatímco na schodech v našem paneláku byste jen stěží poznali, že nevidím, na ulici už takový machr nejsem. Z náprsní kapsy vytahuji skládací bílou hůlku, s jejíž pomocí kráčím zkušeně do kavárny, kde mě personál a někteří zákazníci znají (a tudíž vědí, proč občas trochu zavrávorám). Číšnice, kterou poznávám nejen díky jejímu typickému parfému (jenž není zrovna můj šálek kávy), ale také díky nakřáplému hlasu, který však ve své podstatě zní mladistvě (mladistvě ve smyslu, že bych jí dle hlasu hádal méně, než jí ve skutečnosti je), mě ochotně s úsměvem - který nevidím, ale slyším, když na mne promluví - doprovází k  rezervovanému stolečku v mém oblíbeném koutku, odkud mám dobrý výhled, a kde nejsem zároveň druhým na očích.

Objednávám si horký čaj, protože i během relativně krátké cesty je mi vlivem nevlídného podzimního počasí zima, která se znásobuje tím, jak jsem nervózní z blížícího se setkání. Poté ještě žádám servírku o laskavost, aby k mému stolečku dovedla očekávanou společnici, jejíž vzhled jí následně popisuji tak, jak mi ho sama paní Ivana vylíčila.

Netrpělivě se vrtím na jinak pohodlné židli a s nervozitou, o které doufám, že na mně není moc poznat, popíjím šálek čaje. Ze vzdálené kostelní věže slyším odbíjet druhou hodinu – čas, který jsme si stanovili pro naše první setkání.

Připadám si jako nezkušený mladík s rozklepanými koleny, který poprvé v životě čeká na dívku, a hlavou se mu přitom honí nejrůznější obavy a otázky z nadcházejících okamžiků. Cítím, jak se mi chvějí ruce a již podruhé jsem jen tak tak nevylil zbytek nedopitého čaje. Pomalu se začíná blížit situace, které jsem se obával – budu čekat a čekat a přemýšlet, kdy už to mám vzdát; kdy překračuji hranici trpělivého gentlemanského muže, který vyčkává na svoji opožděnou lady, a kdy začíná okamžik, od kterého je moje setrvání pouhou ukázkou zoufalosti.

S úšklebkem dopíjím několik posledních doušků čaje, který mi za studena nechutná. Jen co položím prázdný šálek zpět na stůl, stojí u mne číšnice a svým chraptivým hlasem se ptá, zda si dám ještě jeden. Potlačuji v sobě podrážděnou náladu z toho, že zde ještě není moje očekávaná společnice a zakroutím hlavou se slovy, aby se mě přišla zeptat za chvíli. Na to číšnice jen stroze odpověděla, sebrala prázdný šálek a odešla.

V tom slyším ženský hlas přibližně ze stejného místa, kde se mnou před okamžikem hovořila servírka. „Smím si přisednout?“ ptá se mě žena a já se rychle pokouším analyzovat hlas té neznámé. Znělo to velmi podobně jako hlas Ivanky, ale skutečně jen podobně. Telefon přeci jen zkresluje, takže je možné, že se pletu pod tíhou nekonečného čekání. A navíc, kdyby to skutečně byla ona, proč by mi o ní nepověděla servírka, která tu zrovna před chvílí byla a měla mi ji sem dovést.

„Čekám společnost,“ odpovídám a vzápětí si uvědomuji, že pokud je to skutečně Ivanka, mohla by odejít nebo si sednout jinam a moje vyčkávání by zde bylo zcela k ničemu. Rychle nahodím co nejpřívětivější výraz ve své tváři, zdvořile se postavím a předem se omlouvám za tak trochu nezdvořilou otázku, jaké je její jméno. „Iva,“ praví žena, která již vytušila, že jsem tím, s kým se tu má setkat.

Usedáme společně ke stolku, objednáváme si kávu a začínáme ze sebe pomalu shazovat vrstvy nervozity.

Cítím její zkoumavé pohledy a je mi jasné, že se jí na mně něco nezdá. Zatímco já dobře vím, co jí na mně nehraje, ona si tím není stále jistá – anebo se jen zdráhá položit mi otázku, kterou by si svoji domněnku potvrdila.

Využívám nastalý okamžik ticha v naší konverzaci, a co nejklidnějším hlasem sděluji, že pokud jí připadám trochu zvláštní, může to být způsobeno tím, že nevidím. Následuje rozpačitá chvilka oboustranného mlčení, kdy nevím, zda mám něco dodat, a kdy zároveň Iva zpracovává tuto nečekanou informaci. Pak však nachází slova – chválí mě, že by to na mně ani nepoznala a já se nejspíš červenám a mám potřebu něco říct. Omlouvám se jí, že jsem se svým zrakem dělal tajnosti a jedním dechem dodávám, proč jsem tak činil – obával jsem se, že by se na mne začala dívat jinak, a že bych ji přestal zajímat. K mé radosti vše popírá a vzápětí si měníme role. Ivanka mi najednou říká, že i ona má své tajemství, které mi měla dávno povědět, ale stejně jako já se bála, aby o mne nepřišla.

A ten důvod, kvůli kterému se tak dlouho odhodlávala, než se se mnou sešla? – strach, že se mně nebude líbit. Nedokáži se ovládnout a musím povolit uzdu alespoň lehkému úsměvu, který jí rázem vysvětluji. Uznává, že je to svým způsobem komické setkání a dodává, že je to patrně osud, který dal zrovna nás dva dohromady.

Objednávám nám koňak a poslouchám Ivančin příběh, jak přišla k jizvám v obličeji. Chtěla být jednoduše krásnější, než byla. Rozhodla se, že si nechá od plastických chirurgů upravit nos, který se jí nezdál dostatečně dokonalý, a považovala ho vzhledově za nejslabší článek na svém těle. Rodiče i spousta známých ji od toho zrazovali, ale ona jim tvrdila to samé, co slyšela od mnohých odborníků – je to jen banální zákrok. Jenže i takovýto banální zákrok je operace a během ní či po ní mohou nastat komplikace. Ty se u Ivany projevily v podobě zánětu. Jednalo se o hodně silný zánět, který se nečekaně rychle šířil, a doktoři si s ním nevěděli rady. Zasáhl značnou část obličeje, než se jim ho podařilo dostat pod kontrolu. Výsledkem operace, která měla zlepšit to jediné ne úplně dokonalé místečko na jinak krásném těle, je k nepoznání zjizvená a zdeformovaná tvář.

Říkám, aby se nelekla, a natahuji ruku k její hlavě. Prsty jemně přejíždím po celém obličeji a pokouším si ho přenést do hlavy a představit si, jak asi vypadá. Než se se svojí rukou znovu vzdálím, neodolám a pohladím její dlouhé vlnité vlasy. „Jsi krásná,“ říkám upřímně to, co cítím a myslím, že teď se zrovna červená a hledá slova, kterými bude moje tvrzení vyvracet. Já mezitím však již vím, že se nenechám přesvědčit jejím povrchním názorem, ale že se naopak budu pokoušet jí ukázat, že tu pravou krásu oči stejně nevidí…