SPOLU NAVĚKY

Narodil jsem se.
Svoji matku jsem nikdy nepoznal. Otce neznám. U vrat kostela mě položili.
Vyrůstám v sirotčinci. Ústrky snáším, hladovím, po nocích chladem trpím. Rostu bez lásky a něhy.
V pěti letech nás navštívil on, rytíř, přispívající na chudé. Brnění, červený kříž na hrudi.
Pohlédl na mě. Oči se v osudové pouto změnily.
„Toho si vezmu s sebou.“
„Je malý a povahou zatvrzelý.“ Pravila řádová sestra.
Zasmál se.
„Sveřepé potřebuji, náš řád je taky sveřepý.“

Bylo mi jedno, s kým jdu. Jenom pryč z tohoto smutného údolí.
Vyšli jsme ze dveří. Jeho kůň na něj čekal. Silný vraník, zvyklý nosit svého pána v plné zbroji.
Vyšvihl se do sedla, mě před sebe posadil.
„Neboj se, nový život Ti začíná.“ Neodpověděl jsem. Koukal kolem sebe. Svět, který neznám.
Plné město lidí.
Projevovali mu úctu. On ji přijímal se vznešeností svoji vlastní.
Jeli jsme dlouho. Byl na mě hodný. Málem jsem únavou z koně spadl. Zastavil, z koně mě sundal.
„Jez.“ Jídlo se mi zdálo chutné jako mana. Smál se, když mě viděl, jak se cpu. Usnul jsem.
Probudil jsem. Díval se po kraji a nikam nespěchal.

„Vyspal ses? To je dobře, do noci budeme doma“.
Posadil mě na koně. Jeli jsme dál. Dlouho. Slunce se klonilo k západu, stíny se prodlužovaly. Ochladilo se, moje hadříky mě nehřály. Zabalil mě do houně. Bylo mi krásně teplo. Tak je asi v nebi.

Přivítali nás přátelsky.
„Jaké pískle si to přivezl? Vždyť to umře do příští zimy!“
„Ty jsi dneska plný humoru, převore, nejlepšího bojovníka jsem přivedl“.
„Když myslíš, Gabrieli, rozmlouvat Ti to nebudu“.

Zavedli mě do cely. Mám ji celou pro sebe. Postel a bible na stolku. Teplá pokrývka.
Zavedli mě do jídelny. Tam bylo více hochů, různě velikých. Někteří už měli chmýří pod nosem a nosili hábit přepásaný řemenem, malý mečík se na něm houpal.
„To je náš nový strávník, pořádně ho nakrmte, ať má sílu.“ Nakrmili. Nakonec mě Gabriel odnesl do postele, únavou u stolu jsem usnul.
Ráno mě vzbudil. Bez brnění, v prostém šatě, pouze jeho meč ho neopustil.
„Příště Tě nechám spát za stolem, řekl přísně, ale jeho oči se smály.“
„Pojď, jdeme se modlit a pak nasnídat“. Rajskou hudbou byla jeho slova.

Ten den začal můj výcvik.
Hodně jsem jedl, cvičil, spal, modlil se, cvičil a spal.
Den za dnem, roky….

Stal jsem se mladým mužem. Sebevědomí v očích, pokoru v srdci. Meč u pasu, své brnění.
Jsem členem pyšného a bohatého řádu. Jeho rytíř.
S Gabrielem jsem se účastnil první bitvy. Nezajímalo mě, proti kolika nepřátelům budu bojovat, mé srdce po krvi toužilo.
Bylo po bitvě. Jsem šťastný. Obstál jsem.
Felčaři obvazovali rány, spousta krve okolo. To se zahojí. Silní přežijí, ostatní půjdou do nebe.
Časem jsem byl nejlepší, lepší než můj učitel. To ale nenarušilo moji lásku k němu. Byl mi otcem, učitelem, přítelem. Prostě můj svět.
Chodili jsme z bitvy do bitvy… ve jménu krále, nebo ve jménu Boha.

Ten den mě štěstí opustilo. Valkýra zapůsobila, meč se svezl po zbroji, protivník, než jsem ho zabil, mi škaredě poranil nohu.
Odnesli mě z bojiště. Ztrátou krve jsem zesinal.
„Ten do rána nevydrží“ povídá felčař, „ Gabrieli dej mu poslední pomazání!“
Strach mě objal, Valkýra se nade mnou smála. Loučil jsem se očima s Gabrielem i se světem.
„Nevzdávej to synku, ještě máš čas.“
Omdlel jsem.

Probudil jsem se bolestí. Slyšel jsem Gabriela, jak povídá: „dej mi na něj pozor, vrátím se.“
Peníze zacinkali.
„Drž se synku, já se vrátím.“ Už jsem ho skoro neslyšel, odešel jsem do říše snů.
Probudil jsem se. Noha pálila jako čert. Byla převázaná obvazem z plátna. Krvavá skvrna na bílém plátně.
Začala se smát. Krásným zvonivým smíchem.
Teď jsem ji uviděl. Mladá čarodějka! Vlasy do půl zad, šaty zpravované snad všude, bosá. Zuby bílé mi ukázala.
„Mladý pán se nám probudil? A že byl daleko, tak daleko, že málem návratu nebylo“
Neodpověděl jsem. Byl jsem slabý jak moucha. Pak jsem zase omdlel.
Probudila mě chuť dobré polévky na rtech.
„Jez, potřebuješ sílu, moc krve jsi ztratil, to je vývar ze slépky, Gabriel mi tady peníze nechal.“

Nohu mi pravidelně obvazovala, léčivý bejlí, jak říkala, mi na ni dávala. Krmila mě.

Uzdravoval jsem se. Pozoroval, jak šmejdí po své chýši. Všude bylinky, vůní plno. Chodily za ní ženský z vesnice, i zdaleka chodily za tou čarodějkou, rady a bylinky si braly. Platily vším možným. Vajíčky, zeleninou, sem tam slépka, sušené houby…

Byla na ně hodná, ale oni se jí báli. Chodila v noci do lesa, mumlala si pro sebe. Žila dál od lidí.

Stalo se snad v úterý. Pocítil jsem něco, co jsem nikdy předtím nezažil. Svět zrůžověl. Nebyla lhostejná.
Noha ještě bolela, ale jinak jsem byl zdráv.
Začalo to pohledy. Bránila se. Uhýbala pohledem. Díval jsem se na ni dlouze. Ruměnec na její tváři.
Nesmělé doteky.
Přitulila se. Letmý polibek.
Láska vyrašila silou mládí.
Zasvětila mě do tajemství, které zná pouze žena, divoká, chtivá, vášnivá…
Milovali jsme se často a dlouze. Byli jsme šťastní.
Jak krátce.
Přišel. Posel. „ Posbírej se, řád čeká!“
Slzy vtrhly do očí.
„Neboj se, vrátím se pro Tebe, vezmu si Tě za ženu a odejdeme z tohoto kraje.“
Nevím, zda mi věřila, ale mlčky přikývla.
Loučení bylo bolestné. Poslední polibek. Prosba v jejich očích.

Odjel jsem. Srdce jsem tam nechal.

Odjeli jsme s Gabrielem do nejhorší bitvy, jakou jsem si dovedl představit. Poslední rytířský boj. Meč proti střelné zbrani. Rytířský a poslední.
Byl to masakr. Vytáhl jsem Gabriela z této hloupé řeže. Bylo pozdě.
„Nevadí, už jsem starý a Bůh mě očekává…“
Naposledy se na mě usmál a usnul spánkem hrdinů.

Pohřbil jsem jej v zahradě kláštera, takovou poctu jsem mu vyprosil. V zahradě, kde mě zasvětil boji.

Dva měsíce mi trvalo, než jsem se vyvázal z řádu. Opustil jsem sílu a řád a vyšel jsem naproti lásce.

Štval jsem svého koně. Touha mě hnala, touha po té malé čarodějce s dlouhými vlasy a horkým polibkem. Má duše se tetelila štěstím a čas se vlekl jak med.
Konečně známá krajina.

„To nemůže být ono, zabloudil jsi,“ řvala moje láska v srdci.

Chýše nikde, spálená země.
Volám ji, do lesa jsem vjel. Nikde není! Co se stalo? Srdce mi buší, zlá předtucha mě obchází.

Do vesnice jedu, lidé přede mnou utíkají, smrt v očích mám a mé srdce na kámen ztvrdlo.
Slítnu, stařešinu pod krkem držím a řvu: „Kde je? Mluv, nebo Tě rozsekám na kusy!“
Roztřásl se hrůzou.
„Škoda ji nebylo, beztak s ďáblem dítě čekala, už to na ní bylo vidět!
„Na hranici jsme ji upálili, zasloužila si to, se smíchem umírala!“

„Ten ďábel jsem byl já, a teď ho poznáte!“ Řval jsem a oči se mi podlily krví.

Ďábel do vesnice vstoupil. Vesnici jsem vypálil, všechny zabil. Všechny. Nikoho jsem neušetřil.
Leželi tam ve své hrůze, tiše bez hnutí.

Odešel jsem. Daleko. Hledám smrt v boji, nepřichází, směje se mi do očí a já tak moc chci být už s nimi…
Já ji utahám a pak budeme spolu, navždy…