Mamí, jak jste se poznali?

         „Mamí, jak jste se s tátou poznali?“ ptá se Eliška až po bradu zachumlaná pod peřinou.

„Jó, pověz nám to. Prosím!“ škemrá má druhá dcerka Lucinka. Udělaly by všechno, jen aby nemusely jít spát.

„Nejste na to ještě trochu malé?“ usmívám se.

„Nejsme!“ vykřikla dvojčata sborově. Nejsou malé, je jim už jedenáct a své první lásky už taky zažívají. Před měsícem se jim líbil Eda z jejich třídy, minulý týden Michal z 8. C a dneska je to nějaký Petr ze7. A.

„Tak dobře, ale pak už budete hezky spát a žádný povídání,“ usmála jsem se. Jejich šibalská očka jen zazářila, jsou stejné jako já.

„Bylo to jednu říjnovou sobotu. Zrovna jsem byla na brigádě. Tenhle příběh už ale znáte, chodily jsme s kamarádkou prodávat vstupenky na fotbal….

           A co čert nechtěl, zrovna ten den přišel Lukáš. Nebyl sám, dorazil i se svými kamarády.

„Holky, nechte mu to zadáčo, oni ho dneska pustili,“ usmál se jeden z jeho kumpánů. Nějak jsme tomu nevěnovaly pozornost. Ale když jsem se podívala na lidi stojící u bufetu ve frontě na pivo, bylo mi jasné, že dneska už nic jiného mou pozornost neupoutá. Mladík ve vojenské uniformě se ledabyle opíral o okénko bufetu. Nemohla jsem z něho spustit oči. Celý zbytek odpoledne jsem doufala, že ještě jednou spatřím jeho božský úsměv. Jenže konec brigády se neúprosně blížil a my musely jít domů.

„Podívej, jak na nás kouká,“ dloubla jsem do kamarádky. Onen vojáček stál na travnatém kopečku a díval se naším směrem. Rychle jsme zapluly do malé hospůdky, kterou jsme navštěvovaly celkem často. Ale za jiným účelem, než je popíjení piva. Co si budeme nalhávat, záchody na fotbalovém hřišti stojí za zlámanou grešli. S mokrýma rukama jsme pospíchaly zase ven. V tom rychlém tempu jsme ve dveřích málem vrazily do party mladíků. Mezi nimi samozřejmě nechyběl ani náš maskovaný hrdina. Jako praví gentlemani nám podrželi dveře. S úsměvem jsem na něho zabrejlila.

„Ahój,“ pronesl s úsměvem. Důraz přitom kladl na, až líně protažené ó.

„Čau,“ stačila jsem vyhrknout než jsem se vzpamatovala. Bylo mi jasné, že na tohoto člověka jen tak nezapomenu. Okouzlil mě hned na první pohled.

            Uběhlo čtrnáct dní a my znovu stanuly u brány fotbalového hřiště. Na vojáka jsme samozřejmě nezapomněly a doufaly jsme, že se zase  objeví. Objevil. A tentokrát sám. Využila jsem situace a spolu se vstupenkou jsem mu podstrčila lísteček s mým telefonním číslem. Než jsem se nadála, přišla mi zpráva. A co myslíte, že v ní stálo? Jen „Ahój.“ S úsměvem jsem zvedla hlavu a zapátrala v davu. Seděl na tribuně s telefonem v ruce a usmíval se na mě. Z nevinného ahoj se to zvrtlo a on mě pozval do kina, pak na skleničku, na večeři a nakonec k sobě domů…

            „A pak jsme se vzali a narodili jste se nám vy. Dvě malé upovídané cácorky, co by už dávno měly spát. Dobrou noc,“ hladím své dcerky po tváři a dávám jim pusu na čelo. Zhasínám a opouštím pokojíček. Ač to nemám ve zvyku, chviličku jsem počkala za dveřmi. Po pár vteřinách se ozvaly slabé hlásky: „Škoda, že už táta není voják, taky bych ho chtěla vidět v uniformě.“
„Jo, musel být fakt hezkej.“ S úsměvem na tváři scházím po schodišti a sedám si vedle svého muže na pohovku.

„Už spí?“ zeptal se Lukáš s úsměvem a objal mě okolo ramen.

„Skoro,“ opětovala jsem mu úsměv a schoulila se do jeho náruče. „…musel být fakt hezkej…“ zní mi v hlavě. „To teda byl,“ zašeptala jsem s úsměvem.