Druhá šance (Troyler) 11

Probudil mě Tylerům smích. Pro ty, co ho nikdy neslyšeli – je to ten nejupřímější, nejvtipnější, a nejdokonalejší smích ze všech. Snažil jsem se otevřít oči, ale moje tělo mě nehodlalo poslouchat. Pořád se mě snažilo ukolébat zpátky do spánku. Ale já tak moc chtěl vědět, čemu se směje.

Mě…. Co když se směje mě? S tím, jak jsem pomalu začal vnímat, se začala ozývat i pálivá bolest. Rychle jsem otevřel oči a viděl Tylera s obříma sluchátkama, jak zaujatě zírá na obrazovku svého notebooku. Chvilku jsem ho pozoroval a pak jsem upřel pohled na stejnou věc, jako on. Seděl na gauči a spolu s ním ještě jeden kluk. Kluk a dva pavouci. Fuj. Nenávidím pavouky. Jak můžou…

Líbilo se mi, že jsem ležel v poloze, kdy jsem mohl koukat s ním a on stále netušil, že jsem vzhůru. Ještě chvíli jsem si užíval Tylerův smích s kombinací toho, co se dělo na obrazovce. Ale pak jsem se nevydržel a odhodlal se vytáhnout sluchátka, která zabraňovala tomu, abych slyšel jejich komentáře. Čekal jsem, že to zastaví. On se ale jen usmál, vrátil video na začátek a znovu ho se zaujetím sledoval. Uznávám, že beze zvuku to nebyla ani z poloviny taková zábava, jako teď. Snažil jsem se tlumit svůj smích. Protože – za prví to děsně bolelo a za druhý jsem chtěl slyšet každý slovo. Každičký panická slovo. Protože sledovat je na hraně paniky byla prostě sranda. Obdivoval jsem Tylera, jak byl proti tomu druhýmu klukovi statečnej. Skoro jako by ten jeho strach z pavouků jen hrál. Možná to má v povaze. Možná to musí být vždycky on, co se stará o ty slabší.

„Tak co ty na to?“ Prohodil hned, jak to skončilo.

„Nesnáším pavouky,“ zašeptal jsem trochu jinak, než jsem chtěl. Mluvit mi očividně moc nešlo. Co se to se mnou děje? Takhle jsem si naposledy šlapal na jazyk, když jsem dopil tu Dannyho whiskey. Hnusnou Whiskey.

„Dobře,“ zasmál se znova, překlikl na skype, kde se chvíli s někým bavil a po několika minutách začal tu věc nahrávat na youtube. Po pár minutách bylo video online. Já bych se zbláznil nervozitou, jak na to budou reagovat lidi. On ale jen poslal odkaz na video na tumblr a twitter a zmizel z místnosti. Ze zvědavosti jsem otevřel odkaz a zděsil se nad počtem zhlédnutí. Jak sakra? Tak rychle… Klikl jsem na jeho chanel a všechno mi došlo. Kdy mi tohle sakra hodlal říct? Sdílel jsem tu stejnou postel jako Tyler Oakley. Jako Tyler Oakley, po kterým šílelo nespočet lidí. Proč jsem sakra musel bejt mimo tenhle „život“. Proto neměl svoje jméno na zvonku. Proto chodil do klubu dřív, než to tam začlo žít nebo se zavíral do boxu, daleko od ostatních.

Uběhlo několik minut a objevil se ve dveřích.

„Tak svlíkat,“ usmál se, možná až moc úchylně. No jasně. Co jsem čekal? Že mi bude poskytovat azyl zadarmo? Troye, ty pitomče!! Už zase! Nestačilo, že sis naběhl jednou. Ty prostě musíš skočit na špek každýmu, kdo se objeví. Naivko!

„Nedělej to. P-prosím,“ zakoktal jsem tiše. Nemělo by cenu se bránit, že ano?

„Neblázni T. Nechci ti ublížit,“ zamával na mě tubičkou, kterou držel v ruce. A pak jsem si vzpomněl na poslední chvíli, než jsem usnul. Leželi jsme na gauči a čekali na doktora. A mě se chtělo tak moc spát. Pomalu ke mně přišel a přetáhl mi přes hlavu tričko.

„Tahle věc,“ ukázal na tubičku,“ je až na noc. Do tý doby nemáš nosit nic, co by bránilo hojení,“ naklonil se spojeným výrazem ve tváři hlavu. Stydlivě jsem sklopil pohled k zemi. Nesnášel jsem svoje tělo. Komu by se líbila taková vychtlina. Vychtlina s jizvama po celým těle.

„Ale notak,“ zvedl mi palcem hlavu,“ nemáš se za co stydět. Máš hlad?“

„Snídaně!“ Vyrazil jsem se sebe a pokusil se rychle vstát.

„Ať tě to ani nenapadne!“ Chytl mě za ramena a zarazil zpátky do postele.

„Byla to naše dohoda!“ Snažil jsem se křičet, ale můj hlas odmítal poslouchat. A tak jsem se znovu pokusil vstát. Tentokrát jsem se ale narovnal až moc a místo něj mě srazila do postele úkrutná bolest.

„Podívej T., dovolím ti se o mě starat hned, co budeš v pohodě, hm?“ Mrkl na mě.

„Jsem v pohodě! Slíbil jsem ti, že ti budu vařit! A ty jsi slíbil mě, že mě necháš. Že mě necháš si to odpracovat,“ zabalil jsem se do deky, protože jsem se začínal víc a víc stydět za svoje tělo.

„Neboj T. Za pár dní budeš vzteky bez sebe, že ses k tomu upsal,“ usmál se znova a zmizel z ložnice. Jak dlouho jsem vůbec spal? A Jak jsem se sakra dostal do jeho postele? Nechci, aby to skončilo stejně, jako posledně. Nechci bejt jen ubohá děvka…

Využil jsem posledních sil a došoupal se k zrcadlu, které viselo na stěně. Koukal jsem na svůj odraz a užíval si toho, že jsem v tom konečně nenacházel písmena. Bylo to sice o dost větší, ale bože, děkuju. Setřel jsem si slzu, která mi stékala po tváři, a udělal sám na sebe hloupej ksicht. Po chvilce jsem začal být znovu dost unavenej na to, abych zůstal v sedě a tak jsem sebou jen plácl do postele. Do postele, která voněla po něm. Po Tylerovi. A já tak nechtěl, abych v tom znovu začal lítat. No a pak se objevil ve dveřích. Se stejnou snídaní, jakou jsem tenkrát připravil já jemu.

„Doufám, že jíš to, co vaříš,“ usmál se tak dokonale, jak to uměl a položil tác na postel. Chvilku jsem na něj nechápavě koukal. U Dannyho jsem nikdy nesměl jíst v posteli.

„Děkuju,“ špitl jsem rychle a nervózně šáhl po palačince. Co když to je jen zkouška?! Kdyby byla, praštil by mě přes prsty. Tak, jako to vždycky dělal Danny. Ale nic takovýho se nedělo. Jen se na mě hloupě usmíval. Sakra. Bylo to tak dobrý. Chtěl jsem další, ale nevěděl jsem, jestli smím. Přece jen, už mi věnoval jednu. Snažil se tvářit spokojeně, ale můj žaludek dal dost hlasitě najevo, že chce ještě. Bál jsem se. Moc jsem se bál. Tohle nikdy nebylo dobrý. Ale on se zachoval jinak. Posunul talíř blíž ke mně a pokynul, abych si dal další. S ještě větším strachem než předtím jsem se pustil do další palačinky a čekal na bod zlomu. Ten ale stále nepřicházel. Když jsem snědl všechny, zvedl talíř a odešel. No jasně… Teď to příjde. Žejo? Netrvalo to ani pět minut a Tyler se vrátil zpátky. Bez trička, bez kalhot. Věděl jsem to. Věděl jsem, že to nebude zadarmo. Chvilku mě jen pozoroval a pak si lehl vedle mě. Silou serval deku, kterou jsem se pokoušel zakrýt a lehce mě pohladil po tváři. Pak ale udělal něco, co jsem nečekal. Přikryl mě dekou tak, aby mi koukala jen ta část těla, kde se dříve rozprostíral nápis a věnoval mi ten nejmilejší úsměv.

„Teď už se necítíš tak hloupě?“ Přeměřil si mou odkrytou část těla. S pohledem zalomeným kamsi jsem rychle zakroutil hlavou a snažil se nečervenat.

„Měl si mi to říct,“ dostal jsem ze sebe po chvilce ticha.

„Říct co?“ Pozvedl obočí.

„No.. přeci…ta video věc… a že tě tolik lidí žere…a že si slavnej… a tak,“ snažil jsem se nekoktat.

„Oh Troye. O to tu přece vůbec nejde,“ usmál se. Páni. To bylo snad poprvé, co mi řekl jménem.

„A..ale,“ pokusil jsem se něco říct.

„Kašli na to. Nejsi o nic míň než já. Pořád se ti chce spát?“ Přejížděl mě pořád očima. Snažil sem se odpovědět, ale neměl jsem na to sílu a tak jsem je přikývl a zavřel oči.

„Děkuju Tilly,“ dostal jsem ze sebe z posledních sil. Jo, tahle se mi líbilo. Už mu nebudu říkat jinak. Tohle bylo přesně pro něj.

„Tilly?“ Zasmál se a přetáhl přese mě druhou deku…