KLUK

 

Mezi hřebeny, v protáhlém údolí Huťského potoka, mezi masivy hor Stráž, Čertova hora a Lysá hora, a podél levého břehu řeky Jizery, leží krásná vesnice (vlastně už město podle mapy) Rokytnice nad Jizerou. Horské letovisko v západních Krkonoších.

 

V části, které se říkalo zimní strana, žil od malička Kluk. Znal lidi od jednoho konce ke druhému. A nejen lidi. I jejich psi a kočky, krávy, ovce, slepice. Byl to jeho svět.

 

Jako řádný občan Rokytnice, pamětliv dochovaných zvěstí z 18. století, kdy docházelo ke vzpourám poddanstva, měl svoji hrdost a hlavu. Docházelo k názorovým střetům s dospělými, zastávajícími z hlediska svých pravomocí silnější pozici, z nichž oni vždy vycházeli vítězně. Ze všeho zlého, co ho v životě potkalo, si ale vzal něco dobrého.

 

Uchopil grafitovou tužku a začal malovat. Žádný Rembrandt, ani Votočková (spolužačka, která se dostala na uměleckou školu), ale originál, pod jehož rukama vznikaly obrázky, svědčící o mimořádném myšlení, citu a talentu.

 

Horským

Větrem

Ošlehán

Za všeobjímajících

Pozdravů

Větru

Za třeskutých

Večerů

Chladných

Rán

V lepším

Případě

Pískej

V horším

Zatrub

 

* * * * * * * * * * * * *

 

Na zimní straně se každý rok konala oslava. V udírně voněla do černa probarvená šňůra párků a klobás, v hojném počtu se sešli sousedi a sousedky. Nad ohněm se pekl bůček, který Kluk rád jedl. Kosák nikoho jiného k pekáči nepustil a (nejen kvůli bůčku) měl Kluka moc rád.

 

Zdálo se, že všechno je na dobré cestě. Ve škole si našel kamarády, ale objevila se parta lidí, která se ráda bavila na cizí účet. K tomu kantorská autorita, přesvědčená o své jediné a správné pravdě, trvala na způsobu psaní pravou rukou, zatímco on, coby levák, kvůli stálému tlaku, nepochopení a ignoranci trpěl.

 

Léta běžela, posečených a usušených luk přibývalo. A lidí ubývalo. Starý Vlčák umíral doma na rakovinu. Kluk seděl po jeho boku, když bolestí prosil o další dávku morfia.

 

U ohně se uvolnilo pár míst. Érl si prostřelil mozek kvůli nešťastné lásce. Zmizel Kluzák, který skočil na beton. Přišel okamžik, kdy Kluk měl pocit, že je sám. Jakoby ho tížila kletba a každý, kdo k němu patřil, jí propadl. Pak ho srazilo auto. Dostat se na dno je někdy to nejlepší, co se může stát.

 

V dobách

Kdy ho osud

Svíral

A táhl

Ke dnu

Neztrácel

Naději

Víru

A jistotu

Že přijde

Doba

Klidu

A zase se

Zvednul

Pro svoji

Lásku

K lidem

A dobrotu

 

* * * * * * * * * * * * *

 

Zaťal zuby. Chodil, běhal, jednou za uherský rok spadl jako podťatý. Většinou o sobě nevěděl pár vteřin. Jen jeho utrápené a zasmušilé oči mluvily o všem, co prožil.

 

Na výtvarnou školu nebyly peníze a tak šel na kuchaře. Zase se našlo pár pitomců, kteří si potřebovali něco dokazovat. Osud mu ustavičně házel klacky pod nohy.

 

Pak se všechno nějak divně schrulo a vykládací karty vynesly tátovi z Klukových rukou smrt. Pár dní před ní ho navštívil duch dědečka jako symbol odchodu. Náruč, ve které Kluk nesl tátu do sanitky, osiřela. Bez posledních slov, rozloučení.

 

Ztráta milovaného člověka ho zasáhla a ochromila. Škola přestala být důležitá. Život ztratil smysl. V té chvíli tři nejlepší kamarádi nastavili svou tvář, když do té jeho letěla pěst. Nikdo z nich nepromluvil, jen občas se setkaly jejich oči, v nichž se zračila starost, strach i něha.

 

I když

Bylo

Nejhůř

Sám

Voják

V poli

Šavličkou

Broušenou

Na dvě

Strany

Neřekl

Nikomu

Co ho bolí

Zaháněl

Smutky

Hojil

Rány

 

* * * * * * * * * * * * *

 

S vojnou přišla další šikana. I tu přestál. A když se vrátil domů, začal znovu od píky. Bojoval za lepší život a přitom cítil, že se nic nedaří.

 

Kdy měly přijít slunné a jasné dny, nedotčené lidským utrpením? Kosák v nemocnici zůstal připoután na lůžko. Po dvou letech tiše zemřel. Rok na to si zubatá vzala Vlčáka. O rok později Žolíka.

 

To už Kluk na zimní straně nebydlel, měl svoji rodinu. Přesto tam občas zavítal. Jenže už byla jiná. Poslední znavené tváře se chystaly odejít. Stalo se z ní místo duchů.

 

Kvůli starým zraněním potřeboval stále více času k zotavení se z dalších proher. Nové přátele nehledal. Zoufalý, bál se další ztráty. Něžné světlo z jeho očí ale nikdy nezmizelo. Schoval se před světem za maskou Klauna.

 

* * * * * * * * * * * * *

 

Zbojník

Pravdy

I když

Jen kluk

Letěly

O něm

Zvěsti

A hlahol

Že byl

Hoden

Nosit

Šíp

A luk

Pán

Hor

Pán

Hor

 

* * * * * * * * * * * * *

 

https://www.youtube.com/watch?v=Aboj9E-0LYg

 

 

                                

     

 

Pozn. autora:

Otevřít klíčem dveře do svého nitra, odhalit jinému člověku skoro nesnesitelné trápení, které rozdírá srdce, vyžaduje odvahu. Děkuji, Bobe, že jsem v tom bolavém a pestrém světě Tvých vzpomínek mohla objevit Tvoji duši. Nesmírně čistou a vzácnou. Děkuji za všechno, co jsi pro mě udělal.