Krámek se starožitnostmi

foto: Skittherphoto

KRÁMEK SE STAROŽITNOSTMI 

Prošla svým starožitnickým krámkem do svého kamrlíku, skrytým za dlouhým plyšovým závěsem.
Na stole stály fresie v hezké váze.
Trochu ty květiny upravila, opláchla si obličej nad umyvadlem ve studené vodě a postavila se před starodávné  podlouhlé zrcadlo.

Tady bylo starodávné opravdu všechno, s výjimkou jí samé. Chvíli se na sebe nehnutě dívala a pak si sundala blůzku. No nikdo v krámě nebyl, tak si to mohla dovolit. Bylo opravdu horko toho červencového dne. Jak krásně by teď bylo u vody.

Pak otočila knoflíkem radia, ruce si opřela o pas a v rytmu hudby se začala kývat ze strany na stranu.
Pak zaklonila hlavu a začala tančit svůj tanec, který se tak trochu podobal tanci pářících se ptáků.

Hrála si s polohou boků, všelijak se kroutila a v zrcadle s ozdobným rámem si prohlížela svoje prsa.
Dokonce je vzala do rukou a jakoby se s nimi mazlila.
V krámě bylo zboží zaprášené snad všemi možnými staletími. Ona sama však rozhodně zaprášeně nevypadala.
Působila tak slabě přes třicet. Od krku do pasu byla nahá, od pasu až po kotníky měla dlouhou sukni.

Pak mě uviděla. Ale místo aby byla zděšená, usmála se.
Nezdálo se, že by se styděla.
Na dveřích krámku se žlutila cedule: Polední přestávka od 12 do 14 hodin.
Bylo 13 hodin a 10 minut.

V kamrlíku za výstavním sálem začala pískat konvice s horkou vodou, pro mě teď příjemný zvuk. Napadlo mě, že bych snad mohl dostat kávu...a nemýlil jsem se.
"Dáš si se mnou kafe?"
zeptala se hlasem, jako bychom se už dávno znali.
"Ehm, rád...opravdu. Velmi rád. Víte, zapoměl jsem se tu mezi těmito krásnými věcmi a vy jste mě tu zavřela. Všimnul jsem si toho až teď..."
"Neslyšíš, že ti tykám? Když už jsi byl svědkem mého tance, i když nechtěně, jak jsi vysvětlil a tak si myslím, že tykání nám teď bude slušet víc.
Já jsem Cecilie...Ce ci li e", opakovala. "Neříkej mi Cecilko nebo tak podobně.
Už klukům na základce to připomínalo cecíky, tedy řekli to ještě trochu jinak. Teď v mých dvaatřiceti to nepotřebuju slyšet znovu."
"Ale já bych Vám, ehm...tedy tobě, takové věci určitě neříkal".
"Taky bych to od tebe nečekala, ale kdyby přesto...pak bys musel zažít, jak dovedu být divoká."
"No nemohu říct, že bych to nestrávil, ale nač si dělat těžkosti, no ne, Cecilie?
Ještě jsem se nepředstavil, já jsem David".
"Hm, David, hezké jméno...David a Cecilie...to nezní špatně, ne?"
" Vůbec ne, naopak...zdá se, že se k sobě hodíme, zatím aspoň foneticky".
"A ty bys mě chtěl i víc?"
Podívala se na mě a já nedovedl nějak rozeznat, zda to myslí vážně nebo jestli si ze mě jen utahuje.

"Jéžiššmarjá, kafe, úplně jsem na něj zapoměla!"
"To dělá ten můj šarm" uklonil jsem se s úsměvem.
Toho si však už možná ani nevšimla, zmizela směrem zvuku varné konvice.
A tak jsem měl chvilku čas na přemýšlení.
Líbila se mi moc a já byl do ní zamilovaný už víc jak dva měsíce. Od chvíle, kdy jsem ji poprvé viděl skrz výkladní skříň.
Bylo to krásný stvoření. Teď vím už o ní trochu víc. Je nejen krásná, ale i vlídná a příjemná.
Samozřejmě, v tom jejím krámku jsem se nechal zavřít úmyslně.

Tohle mi proletělo hlavou, když tu už mě volala do jejího soukromého království.
Najednou jsem se cítil jak nějaká patnáctka. Byl jsem pořádně rozechvělý, když jsem do jejího zákulisí vstupoval.
A pak jsem ztuhnul. Nemohl jsem uvěřit svým očím. Stála vedle stolku, na němž se kouřilo z čerstvě nalitých šálků a...byla úplně nahá!
Už to ale nebyla ta sebejistá žena, které nevadilo, že jí vidím do pasu nahou. Ne, teď to byla žena rozechvělá jako já, zranitelná a hledající ochranu, která bojuje sama se sebou, která honem neví, jak dál.

Přistoupil jsem k ní beze slova a začal jí objímat a líbat a říkat, jak je krásná. Bylo vidět, že se uklidnila a opět získala tu na chvíli ztracenou sebejistotu.
Opětovala moje polibky s neutuchající vášní i něhou a při tom mě začala svlékat.
Když došlo na spodky, vzala je za gumu a pomalu je ztahovala směrem k podlaze, přičemž stále víc a víc pokrčovala nohy, až nakonec přede mnou klečela. Nepodívala se mi však tam, ale zase si stoupla a my se začali znovu líbat.
"Ach Cecilko, jsi tak..."
V tu ránu mě tak silně plácla přes zadek, že mě to štípalo ještě hodně dlouho.
I přesto jsem se tomu musel zasmát, úplně jsem zapoměl na naší dohodu.

Vzal jsem ji do náručí a opatrně položil na malé kanapátko.
Leželi jsme na boku a dívali se do očí...měla krásné hnědé, hluboké oči.
Zašeptala: "Copak si myslíš,
že by ses tak snadno sem dostal,
že bych neměla podprsenku,
že bych ti hned začala tykat, kdybych tě tak moc nechtěla?
Opravdu si myslíš, že jsem tě neviděla, jak se na mě koukáš přes to sklo výkladní skříně a to nejmíň desetkrát? Zcela nenápadně, to se rozumí!?
Líbil ses mi hned od začátku, a teď se mi líbíš ještě víc!"
Na chvilinku se odmlčela a pak:
"Chtěl bys mě za ženu? Ale rychle, než se začnu stydět, co to tady vyvádím!"
"Ó bože, Cecilie moje, to víš že ano, to je jak ten nejkrásnější sen, co bych si vůbec mohl vymyslet."
"Ne, díky bohu to není sen, Davide."
Najednou se zatvářila až přehnaně vážně.
"Řekl jsi ano, tak teď mě musíš hezky poslouchat..."
Hrklo ve mě pořádně, ale když jsem viděl, jak se od srdce rozesmála, zase jsem se uvolnil.

Pak jak na povel jsme ztichli a začali se milovat, hluboko přes odpolední otvírací hodinu.
Bylo to nádherné.

Za pár dní už na nápisu nad výkladní skříňí nestálo jen "Starožitnictví, Cecilie Malá",
nýbrž "Starožitnictví Cecilie a David."
Vzali jsme se potají 10. srpna.
Bylo sice trochu chladněji na srpen, ale věřte mi, nám bylo možná víc horko, než v ten červencový den, v kterém jsem po prvé přišel do krámku si s Cecilkou vypít náš první šálek kávy.
Já vím, s Cecilkou, když mě se to ale tak líbí. Připomíná mi to onen bezstarostný čas, kdy jsem ještě chodil na základku a kdy jsme na holky volali "ukaž nám cecíky!"
No pravda, tehdy jsme to řekli ještě trochu jinak.