U řeky

Dívala se smutně na svůj odraz ve vodní hladině. V obličeji se jí odrážel smutek a beznaděj. A přitom vypadala tak krásně...Měla čokoládové oči, tvář jí rámovaly krásné havraní vlasy. Měla jemné rysy a celkově působila strašně nevinně.
Seděla na břehu řeky a vypadala zamyšleně. Její odraz v hladině náhle zkalila slza.. Cítila se bezmocně...Tak už je to rok, pomyslela si...
Rok plný bezesných nocí a durch probrečených polštářů...

Byl krásný slunečný den a vzduch voněl, jakoby chtěl říct: schovat čepice a šály, jaro už je tady! Seděla zase na břehu řeky, bylo to její oblíbené místo...A najednou jí kdosi vyrušil z rozjímání...Byl to muž, měl tmavé vlasy na ramena a v očích jiskru, ty oči přímo plály...byly černé, černé jak noc, ale přece jen v nich hrály veselé plamínky.
Seděli tam, ani nedutali až to ona nevydržela a tichounkým hlasem prohodila „ahoj“... On se na ni zadíval a jednoduše ji políbil...Ona tohle obvykle nedělala, ale v jeho případě si prostě nemohla pomoct..
A pak na ni promluvil „Nemohl jsem to neudělat“, a sladce se usmál...
„ No trošku si mě zaskočil“ odvětila.
A pak si povídali, povídali si až do soumraku....Shodli se na tom, že oba milují soumrak....

Jednou, bylo zase krásně, slunce se smálo na všechny strany, ale už to nebylo v panenské přírodě, bylo to ve víru velkoměsta..procházeli se po chodníku a drželi se za ruce..
On byl ten den strašně veselý, byl tak rád že je s ní..
„Nemá slečna chuť na zmrzlinu?“ zeptal se rozjařeně..
„Ale joo slečna by si dala“ odvětila s úsměvem..
„Počkej, skočím ti pro ní přes ulici, ju?“
„Dobře ale vrať se mi brzo“ řekla a už zase se tak krásně smála.
„Neboj lásko“, naposledy se na ní usmál a vydal se na přechod.
Ale to nikdy neměl dělat..ze zatáčky se vyřítilo černé auto a narazilo do něj v plné síle. Jeho oči už nehrály plamínky, koukaly před sebe nepohnutě. Byl mrtvý.
Jí se najednou zatočil svět pod nohama. Slzy jí začaly téct proudem. Byl pryč. Její jediná opravdová láska byla pryč, všechno bylo pryč. Už mu nikdy neřekne, že ho miluje už jí nikdy nebude šeptat do ouška sladké maličkosti.
Taky se jí chtělo umřít. Chtěla jít za ním. Na tomhle světě už jí nic nedrželo.
Ano, vůbec nic jí tu nedrželo. Udělá to. Udělá to.
Bylo pozdě v noci, skoro ráno. Pořád měla před očima jeho poslední pohled, poslední úsměv. Ale najednou, z ničeho nic ucítila jemný vánek na líci..vítr to být nemohl, všechno bylo zabedněné. Naplnil jí uklidňující pocit. Usínala s úsměvem na tváři.

Byla zase tam u řeky, tam kde se poprvé viděli. Tam v místě všeho dění. Ale neseděla tam sama.
„Lásko!“ padla mu do náručí s brekem.
„Miláčku můj....“ byl podivně zamlklý, bylo to poprvé kdy ho viděla brečet, vlastně to nebyl ani pláč, prostě mu tekly slzy..
„Poslyš, to je naše poslední a jediná příležitost, kdy se uvidíme. Chci abys mi něco slíbila.“
Nemohl dál,odmlčel se a pak pokračoval naléhavým hlasem..
„Miláčku, prosím, SLIB mi, že se nikdy nebudeš snažit vzít si život!“
„Ale já...“
„Slib mi to!“ řekl zoufale
„Lásko, dobře slibuju“ řekla smutně...ale nevydržím to srdce mi pukne žalem..
„Lásko budeme se muset rozloučit“ nečekal na odpověď a naposled jí políbil...

Zazvonil budík. Nesnášela ho! To on, to On jí vzal poslední chvíle s její láskou! Vzala ho a vší silou s nim třískla a on se roztříštil na malé kousíčky..
Co to dělám? Pomyslela si.. za všechno můžu já...A znovu a znovu se jí před očima přehrávala včerejší situace...Kdyby jí nešel pro zmrzlinu, tak ho teď má vedle sebe...:-(

A teď byl to přesně rok na to seděla na jejich místě a přemýšlela jestli má dodržet slib...