Každej den je stejnej...

"Něco se ti stalo?" zeptala jsem se, ale vlastně jsem už odpověď znala.
"Jo, představ si, že mě zase nechtěla pustit ven..."
no jo,pořád je to to samý dokola.
"Ach jo, já ti tak závidim, že nevíš jaký to je, když tě máma nikam nepustí!"
Jo to je pravda...máma si nevšimne ani když se jdu uprostřed noci někam vykřičet. Vezmu si s sebou krabičku cigaret, do uší si strčim sluchátka a prostě někam jdu...kamkoliv. Neotáčím se, nevyhýbám se. Prostě jdu za svým cílem. Dá se říct cílem? Je můj cíl se jít někam vykřičet, jít si někam sednout a několik hodin tam prosedět? V tu chvíli asi ano.
"Nechceš jít s náma dneska do hospy? Potřebuješ taky někam vypadnout sakra"
Ježiš ta je zase otravná.
"Ne, díky, dneska se mi to fakt nehodí..."
Je jí to jasný.
"Prosimtě aspoň mi nelži. Nechceš, nechtěj. Ale byli bysme rádi. Víš jak dlouho jsi s náma nikde nebyla? Musíš se už vzpamatovat."
Je přímo šíleně otravná.
"Hele fakt nemůžu"
Stejně ví, že lžu, ale mě to nějak nebolí. Nechci nikam jít, nechci zase někde sedět a poslouchat jak jsem teď divná, snášet pošťuchování typu "bav se ne, bav se" a ostatní hrozně vtipný věci. Nedokážu to zvládnout, moc to bolí. Radši si půjdu zase někam sednout sama a vyhlížet...vyhlížet toho, kdo stejně nepřijde, kdo už je tam, odkud není cesty zpátky, ale už je to taková moje tradice. Je to teď moje nejoblíbenější činnost, čekat na něj. Vlastně nic jinýho už ani neumím. Každej den je stejnej. Den je pro mě prostě čekání. Nespím, nežiju. Jen čekám.
"Něco se stalo?" Zeptám se.
"Jo představ si že ta matka..."
Každej den je stejnej. Jen čekám.