Žiletka

Jen tak tě tam prosila. Ale skara proč...? Neměl si jí to dovolit, neměl si to připustit, v žádnem případě. Její chladné mrtvé oči tě bodaly v noci, do snu, do zad, do hlavy, do nohou, do rukou....
Vzpomněl si si na její poslední večer s tebou. byl vánivý, vášnivější, než normálně. Měl si, jako obvykle, žletku jako jakýsi amulet na klíčích. Měl si pocit, že se jí jen zalíbil, a ono... Dal si jí tu žiletku. Aby měla radost. Neměla však v plánu si jí dát na klíče. Ani se s ní nechtěla oholit. Nechtěla si ji dá ani na stěnu, nebo něco podobného.
Zařízla si jí do žil.
Do svého hlubokého těla.
Už jí nebavil svět?
Nebo snad ty?
Slza ti skápla na betonový nosník mostu, na kterém sedíš.
Co jí k tomu vedlo?
Broblémy?
Starosti?
Trable?
Nechtěla se ti s tím svěřit?
Nebo snad nemohla?
Slzy kapou. Kap, kap kap. Chceš před tou tísní utéct, ale dost dobře to nejde. Chceš utéct od těch zvuků padajících kapek slz.
Chceš, ale nemůžeš.
Nejde to.
Tak se smiř.
Prostě to nejde.
Posuneš se o pár centimetrů dál. Koukáš se pod sebe. Město už usíná. Jako by to bylo věčnost, co tu tak přemýšlíš.
Skočím! Rozhodneš se pevně. Chceš, ale nemůžeš. Něco se ti zařízne pod kůži. Žiletka. Smutně se po ní podíváš. Chceš ji zahodit.
Chceš, ale nemůžeš.
Chceš odejít.
Chceš, ale nemůžeš. Chceš, ale nemůžeš. Nemůžeš nic. Zní ti v hlavě.
"Já můžu všechno!" Vřískneš. Upustíš žiletku a soustředíš se dolů.
Chceš odejít odsud.
Chceš odejít ze svého těla.
Chceš odejít ze světa.
Sebereš odvahu a skočíš. Padáš, stále....stále padáš.
Chceš dopadnout.
Chceš, ale nemůžeš.
Moment, rozmyslel sem si to! Bleskne ti hlavou.
CHCI ŽÍT!!!
Nasloucháš svému vnitřnímu hlasu,ten jen ale řekne:
Chceš, ale nemůžeš.