Vzdávám to...

Ležím, nevím...
Má postel, která stále voní po růžích, kterými mi posypal postel. Jo Můj Drahý! Ach, kde jsi? Peřina je cítit tvým parfémem, na dece je tvůj vlas, na zemi tvá stopa, ve dveřích tvůj smích a v srdci... tvá láska. Ta, kterou už jsi zahodil. Řekls, že už to nemůžeš vydržet, že mě miluješ, avšak nemůžeš vydržet mou žárlivost, že tě moc kontroluju... Ale copak tohle není důkaz lásky? Milovat, jsem se naučila s tebou...
A teď netuším, kde jsi. Zda jsi myslel vážně, že mě miluješ, ale moc žárlím. Co když za to může nějaká holka? Jak mám ti věřit, lásko...
Ležím, vzdychám, pláču a vnímám jen tvou vůni. Pomalu prchá. Prchá pryč z mého života. Navždy.
Pomalu zvednu své osláblé tělo z postele. Zatočí se mi v hlavě a zase se posadím. Je to už nějaký den, co jsem nejedla. Znovu se postavím. Udržím stabilitu a pomalým krokem se vydám do kuchyně pro vodu. Na chodbě se srazím s mámou, která se mě téměř lekne. Má bílá barva ve tváři, pohublé líčka a ledabyle sepnuté dlouhé blond vlasy musí vypovídat o všem. Sama je zklamaná, že jsme se rozešli, ale copak já nejsem víc?
Zapadnu na záchod, kde strávím dobrou půlhodinu. Jen co vylezu, zjistím, že máma už odešla do práce. Jsem doma sama.
Zapnu si hudbu. Jestli si myslíte, že nějakou "house, hip-hop, pop" nebo něco takového, tak ne! Snad od sedmi let jsem chodila do tanečního kroužku nazvaný (jak originálně) "Tančím". Takže je jasné, že si pouštím nejlepší muziku. Momentálně mi hraje valc. Tenhle tanec miluju. Když si představím, jak jsem ještě před rokem jezdila po soutěžích a často získávala ceny, rozteskním se znovu. Tak ráda si doma zatančím. Sice sama, ale nevnímám nic - jen hudbu. Obléknu si svoje šaty na standard, boty a s nenamalovanou tváří tančím. Po tvářích mi stékají slzy. Tak ráda bych si zase někdy zatančila před lidmi, jenže co se mi stala ta nehoda... kdy jsem si zlomila nohu, dodnes mi nesrostla dobře a pořád na ni napadám, nemohu tančit profesionálně. Všechno jsem si zkazila. Celý svůj život.
Valz vystřídá slowfoxtrot. Další můj oblíbený tanec. A ta hudba... nedokážu odolat. Zase si sama pro sebe tančím. Představuji si svého partnera, lidi kolem a je mi hezky. Netrvá to však dlouho. Jen co otevřu oči, zase se rozpláču. Servu se sebe šaty, boty hodím do kouta a skroucená v klubíčku ležím na zemi. V tom zahlédnu ležet hned vedle malé nůžtičky. Je otázkou chvilky držet je v rukou. Jak hezky vypadají. Jak jednoduchý mají život. Lehce pohladím je na své špičce. Přitlačím a cítím něco, co snad ani nejde nazvat. Po ukazováčku mi začíná stékat krev. Jedna kapka spadne na koberec, ten je ale červený, takže není nic vidět. Oddálím onen předmět, pohlédnu na něj a jakoby volal: "Udělej to znovu, neboj se!"
Poslechnu. Projedu tou špičkou po své upocené dlani. Jak zvláštní vidět svou krev. Tak rudou jako růže, kterou jsem dostala na naše roční výročí. Na dlaň mi začnou padat slzy a krev se spíš začervená. Rudá je pryč. Proud slz nejde zastavit a ruku, která mi ubližuje také ne. Od dlaně popojdu k zápěstí... už necítím nic. Jen úlevu. Miluju Tě Martine, a navždy budu... s tím odcházím...