Nenávist

Tiše seděla na břehu. Snažila se vidět co nejhloub. Prohlédnout až na dno, co se skrývá uvnitř.
Stejně jako chtěla vědět jak se teď asi cítí a na co myslí. Nenávidí ji? Miluje ji? Zajímalo by ji, jestli jí někdy odpustí.
Sledovala jak ryby bezstarostně proplouvají sem a tam. Vzteky na ně házela kamínky. Kroužky, které se potom vytvořili na vodní hladině, ji úplně pohlcovaly. Vítr si pohrával s jejími havraními vlasy, které se jí lepily na uslzelé tváře.
Proč? Proč zrovna ona? Nenáviděla všechno a všechny. Ne, ze všeho nejvíc nenáviděla sebe.
Pozorovala pokřivený odraz stromů ve vodě. Viděla v nich sebe. Stejně pokřivenou, zrádnou a zlou. Přes puštěnou muziku v uších se jí neustále vracely útržky vět a slov. „Já bych měl být ten, kdo bude nad věcí.“ „Udělala si ze mě trosku.“ „Tak ano nebo ne?“
Ano a ne, tak jednoduchá slova a tak těžká odpověď. Záviděla ptákům. Chtěla křídla jako mají oni. Chtěla od všeho uletět, protože byla zbabělá.
Neuměla řešit problémy, ale přivodit je, to by jí šlo až moc dobře. Jedinému člověku, který ji kdy miloval, musela takhle ublížit. Chtěla ublížit sobě, tak moc jako jemu. Ale jak? Je plná hněvu a zloby sama na sebe, že ji v srdci nezůstalo už ani malinký místo pro lásku. Ubližovala mu už od samého začátku, i když on o tom ani nevěděl. Měla sto chutí se zabít.
Podívala se na svou ruku. Ta ji ze včerejšího večera pěkně bolela. Byla celá nateklá a fialová.
„Patří mi to“ říkala si pokaždé a když ji zabolela, vzpomněla si na něj. Jak hrozně mu ublížila.
Začalo pršet. Déšť rozvířil hladinu a začal jí smáčet už tak dost uplakané vlasy. Cítila, jak jí kapky dopadávali na nahou kůži a oblečení. Nevadilo jí to. Cítila zvláštní vůni deště, kterou měla vždycky ráda.
Teď si myslela, že snad víc než jeho. Nebyla schopná lásky. Už nemohla dál. Stále viděla jeho uplakanou tvář před sebou. Jeho smutné zelené oči. Tolik mu ublížil. Neví, jak by se mu mohla ještě podívat do očí. Nenáviděla se a nezasloužila si žít. Nechtěla už nikdy nikoho zranit.
V dálce se zahřmělo a blesk osvítil tmavomodrou oblohu. Neměla pojem o čase, ale chtělo se jí už spát. Usínala s pocitem jak moc se nenávidí. Další blesk, a další. Už mnohem hrozivější. V tom mlhavě spatřila, že to nejsou kapky deště, co jí stékají po rukou na džíny, ale kapky krve. I ta zvláštní vůně už nebyla cítit po dešti. Viděla, jak jí krev vytéká ze zápěstí, jenom se potichu usmála a upustila nůž.
Žmoulajíc v ruce zmačkaný papírek se slovy „Odpusť mi, prosím“ do noci slabě zašeptala „Promiň“… V hloubi duše však věděla, že to není možné. Že její zrada v něm nadosmrti zůstane. S tímhle pocitem nemohla už dál žít … Je zrádce a ty si nezaslouží odpuštění.