Naslouchej

Píše se rok 2057. Lidé už vlastní ke všem dveřím klíče. Nikoho nezajímá srdceryvné porno ani divoká láska. Nikdo neví, že všechna srdce hoří bezvýznamným plamínkem, že kulky opouštějí hlaveň, aby si příjemně popovídaly s lidskou duší. Tak naslouchej cinkavému trápení, když světlo zhasne, zámek cvakne a když se dva malicherní dalmatini rozhodnou pro něžné milování. Rakve neexistují, stačí se jen chvíli dívat z okna. Dívat se přivřenýma očima. Dívat se... nevidomě.

Mé jméno je Fajňáček, tvé zase Čmelátko. Kdyby svět roztomilostí nesnil o elixíru mládí, nejspíš by skončil mnohem dřív, nemyslíš? Jenže jsme ještě tady, je mi sedmdesát let, tobě osmašedesát. Kouřím jednu cigaretu za druhou, protože bývám často nervózní. Nervózní a omrzelý. Brzy se to změní. Ty si přestala kouřit už dávno, bůhví proč. Možná si zjistila, že mé okoralé rty chutnají lépe, než měkký oranžový filtr. Samozřejmě si dělám legraci, vždyť mě znáš. Vtipkoval bych i na vlastním pohřbu. Víme, že děti žijí spokojeně. Co víc si můžeme přát? Nemohou jít sice s námi, ale za chvíli se už nebudeme o tuto záležitost starat. Protože za chvíli... se tento pokoj naplní tisícem motýlů. Za chvíli... se naučíme létat. Za chvíli... už bude pozdě.

Co je vlastně za rok? Se smíchem se ptám a se smíchem také odpovídám: Je mi to jedno. Dokázali jsme to. Zahodili jsme všechny klíče a rozrazili dveře, do kterých žádný klíč nepasoval. Už jsme si řekli vše, teď nebude čas na řeči ani na myšlenky o vzduchoprázdnu. Naše rakve nezůstaly bez oken. Můžeme koukat skrz svá zavřená víčka na umírající vítr. Jenže on vlastně doopravdy neumírá a víš proč?

Protože ty jsi pilulka.

A já jsem proti smrti.