nic nekončí, nic nezačíná

Než jí to řekla, počkala, až dopije kafe a položí hrnek na stůl, aby scény s vyprsknutím zůstaly scénami pouze a jen filmovými, pak se nadechla, našpulila rty a dlouze vydechla.
"Včera byl u mě David."
Průběh příštích několika vteřin by se dal popsat následovně: obočí v půlce čela, výraz natolik šokovaný, že by ho slovo překvapený zdaleka nemohlo plně vystihnout, a pauza v rozhovoru vyplněná písní, jejíž slova přímo korespondují s danou situací.
Tak se na to nedívej, když nemáš silný nervy...
Na okamžik zalitovala, že se coffee scéně záměrně vyhnula, výtečně by dokreslovala atmosféru.
"Cože? David? Ten David?"
"Ten David," kejvne vážně.
Co to tady na mě hraješ? Divadlo ti nesluší...
"Kdy?! Jak se to stalo? Myslela jsem, že se nevídáte od..." zarazí se. "Od tý doby. A že už to je docela doba."
"Dva roky," doplní ji jen tak mimochodem.
"Můžeš to trochu rozvést?"
"Volal mi," krčí rameny, zatímco se přehrabuje v tašce a tahá z ní červeno bílou krabku. "Večer. Že má ňákou depku, bloumá nad minulostí, zastesklo se mu, stavil by se na pokec, jestli o to stojím..." Udělá dramatickou pauzu, během níž si zapálí. "No, a já... o to stála."
"Vyspala ses s ním, viď."
"Hm, tak trochu," uhne pohledem.
"Dovol mi jednu otázku."
"Dovol mi rovnou odpověď," zašklebí se a pozérsky odklepne cigaretu. "Ano, jeho vztah s Ní stále trvá."
Rozhodí rukama. "Fajn, že to víš! A řekl ti to předtím, nebo až potom?!"
"Víš co, ty mi vlez taky na hrb," zvedne se naštvaně. "Každej muj kluk, opakuju každej muj kluk, mi zahnul s bejvalkou s tim, že se v něm - a to můžu klidně citovat, protože už to znam nazpaměť - probudila stará láska k ní. Teď jsem já v tý druhý pozici, to já stojím na druhym břehu, nejsem ta podvedená a pitomě odkopnutá, tak mi to doprdele nekaž!" Bouchla za sebou vztekle dveřmi.
Celou dobu si to stejně všechno dobře věděla...

Tajný přání jsou hrozně nebezpečný, víte? Právě proto, že se můžou splnit. Celou tu dobu snila o tom, aby se jejich cesty znovu střetly, aspoň na chvilku, i kdyby to mělo bejt naposled. Žádnýho z kluků, který přišli po něm, v životě neoslovila lásko.
Chtěl sem ti říct že se mi po tobě stejská... a že to zejtra bude horší než dneska...
Kouzelnou hůlkou odmávnuto, cesty střetnuty, derniéra odehrána. A dál? Dál už nic, nedomyslela to. Přání splněno a ona je na tom ještě hůř než předtím, zní to skoro jako by se nějakou trapně nešťastnou / nešťastně trapnou náhodou ocitla v absurdním dramatu. Nervózně přecházela po bytě sem a tam a nepřestávala po očku sledovat telefon. Zbytečně. Šílela z toho. Po čtyřech hodinách a padesáti minutách nepřetržitejch pokusů o vysílání telepatickejch zpráv, po dvaadvaceti vykouřenejch cigárech a po přibližně stejnym počtu kusů umytýho nádobí to vzdala. Po paměti vyťukala devět pitomejch čísel, který jí dva dny zpátky málem přivodily srdeční kolaps, když se doprovázený ospalou melodií objevily na blikajícím displeji vrnícího telefonu, a tiše vyčkávala.

"Ano," ozve se tlumenej hlas zbarvenej do sametově černa, ze kterýho vždycky tála jako jahodový korneto na sluníčku.
"Čau... Neruším tě od nějaký extrémně duchaplný činnosti?" usměje se přiškrceně.
"Vlastně ani ne. Jak se máš?"
"Prima, díky za optání. Hele, děláš něco večer?"
"No... Vrací se Eliška, jedu jí naproti na letiště."
"Jasně," bouchne imaginárně hlavou o zeď a snaží se nevnímat mžitky před očima. Korneto znovuzmraženo asi tak v jedné pikosekundě. "No nic..."
"Počkej..."
"Čekam." Jenže na co? Na zázrak? Na další splněný přání...?
"Přemejšlel sem nad tim, co se stalo..."
Já nedělam posledních osmačtyřicet hodin nic jinýho, chtělo se jí podotknout jen tak, aby řeč nestála. "A k čemu si dospěl?" drží stále vyrovnanej tón hlasu, přestože tlukot jejího srdce zesílil natolik, že nechybělo moc, aby byl slyšet na druhym konci drátu.
"Bylo to moc hezký."
Rozkládáš mě na náhradní díly...
Pomalu padala do mdlob a přemítala, jestli ho s tím obeznámit, anebo ho nechat, aby si náhlé ticho z její strany vyložil po svém.
"Mmmm," přitaká naurčitě, drží se přitom hrany dvěří a opatrně se sesouvá na zem. Paprsky světla líně pronikají skrz zelený žaluzie do místnosti, hladí ji po tváři a rozmazávají tak třpytivý krystalky soli.
Nic nekončí, nic nezačíná, neplakej, život je takovej...
"Jsem rád, že jsme byli spolu. Na druhou stranu z toho mam... hloupej pocit... kvůli ní."
Nevýhoda úletů se zadanejma chlapama, napadne ji. Otravujou pak se špatným svědomím.
"Mně je to jasný. Nemusíš mi nic vysvětlovat, vážně ne." Najednou byla zase ona ta podvedená a pitomě odkopnutá,druhej břeh mizel kdesi za obzorem.
"Nechci tě naštvat."
"Neštveš mě."
"A taky nechci, aby to vypadalo, že..."
"Nijak to nevypadá," uklidňuje ho. Ona jeho. V tom dramatu se neocitla náhodou - celej život je totiž jen absurdní hra. S absurdním scénářem a ještě absurdnějším dějem, o postavách nemluvě.
"Promiň."
Šeptáš prázdný slova, co zabíjí...
"Není co." Blá, blá... "Ahoj."
"Ahoj."

Zaklapla telefon a odevzdaně ho odhodila za sebe. Nevěděla, že jím trefila malinkýho zelenýho pavouka a zabila tak svoje štěstí. Blbej den, no.