Cold Case: Krok vpřed

Následující příběh je smyšlený a nepopisuje žádnou skutečnou osobu ani událost.

~ Květen 1996 ~
Vzduch voněl jarem a okolní les tiše šuměl, nad stromy obklopenou mýtinou se nesl zpěv ptáků. Slunce vysoko nad obzorem zářilo ve své plné síle, ale zároveň nebylo dusno. Vál vlahý větřík a bílé obláčky na obloze už jen dotvářely kulisu dokonalého dne daleko od městského shonu.
Mezi dvěma kmeny byl natažený transparent vítající rodiče na Návštěvním dni centra Krok vpřed. A skutečně, cesta před poschoďovou dřevěnou budovou byla orámována parkujícími auty nejrůznějších, většinou drahých, značek, všude vládl všeobecný shon, rodiče hledali své potomky, jiné rodiny už společně posedávaly u venkovních stolků, na dekách kolem nízkých chatek stojících v půlkruhu kolem hlavní budovy, nebo se jen tak procházely nádherným slunečným dnem.
Mezi všemi těmi skupinkami bylo snadné přehlídnout trojici, která se ničím podstatným nelišila od těch dalších. Dívka, asi šestnáctiletá, seděla na lavičce, rovné dlouhé vlasy obarvené na temný odstín černé jí volně spadaly do tváře, překrývaly oči zvýrazněné silnou linkou, na sobě měla tmavé tričko s potiskem a kalhoty přepásané páskem s ostrými cvočky. Tvářila se nepřítomně, i když muž a žena sedící vedle ní na ni neustále mluvili.
Žena, její matka, byla vysoká blond čtyřicátnice, která si podle všeho dávala záležet na tom, jak vypadá. Byla oblečená v luxusním kalhotovém kostýmku světle fialové barvy, v podobném odstínu měla boty na podpatku a malou kabelku. Její manžel oproti tomu nebyl nijak zvlášť zajímavý, oblečený v plátěných šortkách a volné košili, dlaněmi nervózně poklepával na kolenou a snažil se tvářit vesele, jak se to při takové příležitosti očekávalo. Od chvíle, kdy byli nuceni svou dceru do zařízení odvézt, to bylo poprvé, co s ní mohli být rodiče sami bez dozoru třetí osoby.
„Táta ti vymaloval a na prádelníku na tebe čeká překvapení,“ sdělovala dívce matka s předstíraným nadšením, ve výrazu stejně křečovitá jako její manžel. „Až se vrátíš domů, budeš mít vlastní malou televizi, abys mohla sledovat všechny ty svoje hudební stanice. Co na to říkáš?“
Dívka netečně pokrčila rameny.
„Ale no tak, Melanie, zlatíčko, myslím, že jsme se dohodli, že spolu budeme mluvit, ne?“ připomněla jí matka sladce, což v dívce jen zvedlo další vlnu vzdoru.
Místo vystupňovaného odporu však jen odevzdaně přikývla. „Když myslíš…“ Roztáhla rty do přehrávaného úsměvu. „Super, vlastní telka. Nemůžu se dočkat.“
Očima přelétla prostranství a zastavila se u jednoho ze stolků, kde seděl ve velmi podobné situaci hubený mladík. Jejich pohledy se setkaly a během vteřiny si ti dva sdělili vše, co je v tu chvíli trápilo. Melanie se díky tomu cítila dost silná na to, aby vydržela zbytek dne.
„Nechcete si prohlídnout, kde bydlím?“ navrhla rodičům.
Cestou k jednomu ze srubů míjeli skupinku dětí, za nimiž toho dne rodiče přijet nemohli nebo nesměli. Jedna z dívek, silnější hnědovláska s neústupným výrazem v zakulacené tváři, udělala úmyslně krok stranou a ramenem do Melanie silně vrazila. Ta zavrávorala, ale bez reakce pokračovala dál v chůzi.
„Kdo je ta nevychovaná holka?“ ohradila se matka pohoršeně.
Melanie jen mávla rukou. „Jedna kráva, vůbec si jí nevšímej.“

Déšť přišel rychle a nečekaně a přívaly vody na několik dní odřízly středisko od okolního světa. Když konečně průtrž mračen ustala a život v lese se začal vracet do zaběhnutých kolejích, našla skupinka dětí spolu s vedoucím při hře v lese bezvládné tělo Melanie Bishopové. Ležela zaházená spadenými větvemi kousek od dívčího srubu, promáčená a s vlasy slepenými krví a blátem. Příčina smrti byla stanovena jako prudký úder do hlavy.
Případ byl pro nedostatek důkazů odložen.

~ 2006 ~
„Tohle dnes ráno přinesl Andrew Jenkins, ředitel Kroku vpřed.“ John Stillman položil na stůl před své kolegy cár papíru, list vytržený z linkovaného bloku, nyní pečlivě vložený do průsvitné plastové fólie.
„Toho centra pro problémové děcka?“ zbystřil detektiv Scotty Valens. „Už jsem o tom místě něco slyšel. Rodiče vysolí pořádný balík, aby jejich dětičky neskončily v pasťáku. Místo tvrdé pryčny na ně čeká několikaměsíční pobyt uprostřed lesa.“
„Přesně ten,“ přikývl Stillman.
Lilly Rushová složku vzala do ruky a zadívala se na důkaz v ní uložený. Papírek byl zmuchlaný a špinavý, ale vlhkem rozmazaná písmena byla dosud jasně čitelná. „Ještě jednou se k Mikymu přiblížíš a seš mrtvá, svině,“ četla nahlas. Pohlédla na svého nadřízeného. „Víme něco bližšího?“
„Prostory Kroku vpřed momentálně procházejí rozsáhlou rekonstrukcí,“ pustil se Stillman do vysvětlování, „a při té příležitosti našli tohle, bylo to zapadlé mezi prkny podlahy v místech, kde spávala během svého pobytu šestnáctiletá Melanie Bishopová. Před deseti lety ji našli v lese, někdo ji udeřil do hlavy.“
„Podezírali někoho?“
„Na místě plném mladistvých delikventů?“ Stillman se na Scottyho podíval přes obroučky brýlí. „Spíš je otázka, koho nepodezírali.“
„Kdo je Miky?“ uvažovala Lilly nahlas.

ODLOŽENÉ PŘÍPADY: KROK VPŘED

„Vzpomínám si na Mikyho,“ odpověděl Andrew Jenkins, když jej detektivové Scotty Valens a Will Jeffries odvedli do výslechové místnosti. Dal si záležet, aby udělal dobrý dojem seriózního čtyřicátníka, který je ochotný ve všem spolupracovat. Na oddělení se dostavil v lehkých kalhotách a sportovním saku, které zvýrazňovalo jeho široká vysportovaná ramena. Nález výhružného vzkazu nebral na lehkou váhu, protože stará tragédie vrhala na jeho práci špatné světlo. Víc než kdokoli jiný si přál odhalit Melaniina vraha. „Jmenoval se Michael Ramirez. Přivezli ho k nám na doporučení psychologa poté, co s partičkou vykradli benzínovou pumpu a prodavače ohrožovali vojenským nožem.“
„Příjemný mladík,“ podotkl Will s úsměvem.
„Nebyl tak špatný, jak ho rodiče viděli,“ bránil Jenkins svého tehdejšího svěřence. „A nebyl ani takový bouchač, jak se dělal pro okolí. Většina z těch děcek taková nebyla.“
Scotty otočil složku se vzkazem tak, aby si jej Jenkins mohl znova přečíst, třebaže jej nejspíš studoval od chvíle, kdy jej dostal do ruky. „Ještě jednou se k Mikymu přiblížíš a seš mrtvá. Nevíte, kdo to mohl Melanii napsat? Měl Michael Ramirez nějaký vážný vztah?“
„Záležitosti ohledně vztahů a sexu se v centru snažíme mít pod kontrolou. Rodiče nám svěřují své děti s vírou, že je napravíme, neposílají je k nám na tábor, kde je všechno dovoleno, pokud mi rozumíte.“
„Hlídáte je ve dne v noci?“
Andrew Jenkins vzhlédl k detektivu Valensovi. „Myslíte, že by to nějak pomohlo? Jsou to převážně patnácti a šestnáctiletí teenageři. Když jejich tělo zbavíme případné závislosti na drogách, ovládnou je hormony.“

~ Listopad 1995 ~
Ve velkém kamenném krbu ve společenské místnosti hlavní budovy hořel oheň, zatímco venku za okny se zvedal chladný severozápadní vítr, který hrozil prvním letošním sněhem. Ale uvnitř bylo příjemně teplo, spalované borovicové dřevo tiše praskalo a odskakující jiskřičky tančily po vykachlíkované podlaze před krbem.
O kousek dál na huňatém koberci posedávala skupinka dětí a hrála karty, dvě dívky na pohovce si lakovaly každý nehet jinou zářivou barvou, přesně jak jim radil rozevřený časopis na stolku před nimi. Jiná trojice postávala u kazeťáku a pouštěla si vždy první tóny písniček z nové desky, kterou si přivezli z výprodeje ve městě. Na křesle hned pod oknem seděl vysoký hubený chlapec, na jeho klíně se uvelebila hnědovláska. Jejich šepot byl jen výjimečně přerušený dívčiným koketním smíchem, jak jí hochova ruka přejížděla po zaoblených tvarech zadečku.
„To bys radši chtěl, abych byla jedna z těch anorektických vychrtlin jako támhle Katie?“ laškovala s ním. „Koukej na ni,“ při těch slovech se ohlédla na jednu z dívek s lakem na nehty, „vsadím se s tebou, že pořád někde tajně zvrací.“ Zašklebila se. „Přijde mi to dost nechutný. Tobě ne?“ Poposedla. „Hej, Katie!“ zavolala na dívku, a když ta vzhlédla, brunetka předstírala, že dáví.
„Krávo,“ procedila Katie a dál se věnovala lakování nehtů.
Brunetka se spokojeně otočila zpět na svého společníka. „Věděls ji?“ Sledovala jeho upřený pohled a nakonec ho šťouchla do hrudníku. „Rame, ty na ni zíráš!“
Chlapec potřepal hlavou, až se mu tmavé kudrny rozlétly a napadaly do čela. „Vždyť jsi sama chtěla, ať se kouknu, ne?“ bránil se.
„Líbí se ti?“
„Cože?“ Micheal potlačil smích. „Tess, copak ses dočista zbláznila?“
„Možná.“ Sklonila se k němu. „Zbláznila jsem se do tebe,“ zašeptala s ústy těsně u jeho ucha. „Mám tě místo prášků, abys věděl. Seš moje nová závislost. Zajímalo by mě, co by mi na to řekl Andy.“ Jemně stiskla Mikyho lalůček zuby a zasmála se. „Možná se při příštím sezení přiznám.“
Hoch přistoupil na její hru. „A co mu povíš?“
„Všechno,“ předstírala vážnou tvář, ale koutky jí pobaveně cukaly. „Řeknu mu každý perverzní detail toho, co se odehrává v přístěnku na kola.“ Mrkla a Michael se ji rozhodl ztrestat za tu opovážlivost. Vysoukal svou ruku z pod jejího těla a začal ji lechtat.
Tess vyjekla a nekontrolovaně se rozesmála. Snažila se bránit, ale Mikyho ruce byly všude, jeho prsty se dostaly na všechna její citlivá místa.
Když se oba svalili z křesla na zem, objevila se nad nimi vysoká postava Andrewa Jenkinse. Při pohledu do jeho vážné tváře je smích rychle přešel. Tess se posadila na paty a nervózně si jednou rukou upravovala výstřih tílka, z něhož jí vykukovala červená krajka podprsenky, a druhou rozcuchané vlasy.
Miky vyskočil na nohy.
„Pane?“
Jenkins prolétl očima místnost, kde ostatní děti ustaly ve své zábavě a napjatě sledovaly, co se bude dít. Poklepal na hodinky na zápěstí. „Je čas to pro dnešek rozpustit. Za půl hodiny budou všichni v postelích.“
I přes nesouhlasné mručení se všichni pomalu zvedali.
Michael s Tess odcházeli z hlavní budovy jako poslední. Hoch ji doprovodil k dívčímu srubu, celou dobu se drželi za ruce a tiskli se k sobě, lhostejní k tomu, že je provází káravý pohled ředitele Jenkinse. U dveří k sobě Miky dívku přitáhl a dlouze ji políbil.
„Ať má Andy na co koukat,“ zasmála se Tess a zajela prsty do Mikyho hustých vlasů. Záměrně protahovali polibek, jak jen to šlo.
Nakonec jejich noční dostaveníčko Jenkins rázně ukončil. „Ramirezi,“ křikl, „čeká tě tvoje postel! A tebe, Hardyová, zítra ráno služba v jídelně!“
„No jo,“ zamručel Miky a šoural se po pěšince k vedlejšímu srubu. Když si myslel, že ho nikdo nevidí, ukázal k hlavní budově jasné gesto zvednutého prostředníčku. Ve tmě za ním Tess povzbudivě výskla.

~ 2006 ~
„Tess Hardyová,“ zamyslel se Jenkins. „Drsňačka s proříznutou pusou, která kašlala na autority. Přivedli ji k nám v poutech, její rodiče museli někomu zaplatit poměrně vysokou částku, aby mohla dceruška k nám a ne do nějakého státního nápravného zařízení.“
Scotty nahlédl do složky a chvíli něco hledal, ale nakonec se raději zeptal přímo: „Co Tess provedla, že se dostala k vám?“
„Dvakrát se pokusila o sebevraždu, začala koketovat se silnými antidepresivy, a když už jí je doktor odmítl předepsat, napadla jej.“
„A tahle Tess chodila s Mikym?“
„Pokud tomu tak chcete říkat,“ přitakal Jenkins. „Spíš to byli kamarádi, kteří se rozhodli experimentovat. Na tom muchlování v přístěnku je lákalo hlavně to, že to měli zakázané.“
Will se pousmál. „Mladí rebelové.“
„Tak nějak.“
„Byla Tess v centru ještě v době, kdy zemřela Melanie Bishopová?“
Jenkins usilovně přemýšlel. „Tess u nás byla… myslím, že odcházela v září devadesát šest. Ano, muselo to tak být, protože její otec dostal místo někde v Atlantě. Vzali ji s sebou, i když naše psycholožka tak náhlou změnu nedoporučovala.“ Těkal očima z jednoho vyšetřovatele na druhého. „Vy myslíte…?“
„Možná se Michael Ramirez muchloval v přístěnku ještě s někým jiným,“ uvažoval Scotty.
„S Melanií Bishopovou,“ připojil se Will.
„A Tess se to nelíbilo.“

„Prý jste znova otevřeli případ naší dcery.“
Lilly si představila ženu v elegantním kostýmku s vypasovaným sakem, jaké se nosily v polovině devadesátých let. Od té doby se mnoho nezměnilo, Rebeka Bishopová se všemi dostupnými způsoby snažila zastavit čas, zatímco její manžel vedle ní přirozeně stárl, ztloustl a vlasy mu ustupovaly k temeni hlavy. Už když se objevili v kanceláři, Lilly nepochybovala, s kým má tu čest. Kolik si toho asi museli vytrpět, nejprve s problémovou dcerou a poté s její náhlou ztrátou?
„Dobrý den, paní Bishopová. Pane Bishope,“ oběma jim postupně stiskla ruku na pozdrav. „Detektiv Rushová. Vyšetřuji smrt Melanie.“
„Už víte, který z těch malých kriminálníků to udělal?“ vyhrkl Jeff Bishop rozrušeně, zatímco se jeho žena musela posadit na židli před Lillyiným stolem, aby se jí nepodlomily nohy.
Lilly je chápala, oba. Nebo se o to aspoň snažila. Po tolika letech, kdy nechávali svůj smutek pohřbený spolu s nadějemi, si musejí tím vším projít znova. Každý se k takové zátěži staví jinak. Matka truchlí a otec kolem sebe bezmocně kope, protože nic jiného dělat nemůže.
„Prozatím provádíme výslechy.“
„Můžeme…“ ozvala se Rebeka Bishopová mezi dvěma vzlyky, „můžeme vám nějak pomoct? Cokoli, prosím.“ S nevyřčenou prosbou pohlédla na mladou vyšetřovatelku a oči se jí zalily slzami, které ze všech sil marně potlačovala. Levou rukou křečovitě svírala zápěstí svého manžela, v pravé držela hedvábný kapesníček. „Musím vědět, co se stalo mému dítěti.“
„Udělal to jeden z nich, že ano?“ zopakoval pan Bishop svou původní domněnku. „Já to věděl, říkal jsem od první chvíle, že posílat Mel pryč je chyba. Mohli jsme všechno vyřešit doma. Jako rodina.“
Lilly se zaměřila na paní Bishopovou. „Co jste podle vašeho manžela mohli vyřešit doma, Rebeko? Proč musela Melanie do Kroku vpřed?“
„Melanie nebyla zlobivé dítě, detektive,“ začala Rebeka a kapesníčkem si opatrně otřela slzy tak, aby si nerozmazala líčení. „Problémy začaly, když jsme se přestěhovali z venkova sem do města. Nastoupila na novou školu, hledala nové kamarády, což bylo s její uzavřenou povahou velmi obtížné. Navíc… víte… v té době jí bylo třináct, dostala se do puberty a netrvalo dlouho a přestala s námi mluvit. Víte, jaké umí děti v tomhle věku být, nejraději by zapomněly, že mají nějaké rodiče.“
„A přitom my ji milovali,“ dodal rychle Jeff. „Vůbec nechápu, co se s ní stalo.“
„Museli v tom být kamarádi, chytla se špatné party,“ posteskla si Rebeka a znova nabírala k pláči. „Pak už se to s ní nedalo vydržet.“

~ Únor 1996 ~
Rebeka Bishopová kráčela chodbou s velkým prádelním košem. Vlasy měla stažené z čela čelenkou ladící k modrým domácím šatům, byla pečlivě nalíčená, třebaže dnešní den měla vyhrazený pro domácí práce. Zastávala přesvědčení, že žena má vypadat dobře za všech okolností. Nikdy totiž nemůže vědět, zda se nestaví například nějací sousedé na přátelskou návštěvu. Nechtěla, aby ji zastihli nepřipravenou.
Zastavila se u prádelníku stojícího přede dveřmi do ložnice a do jednotlivých zásuvek uložila vyžehlené ručníky a povlečení. V koši tak zůstaly už jen Melaniiny, převážně černé, věci.
Dívčin pokoj se nacházel až na samém konci chodby. Vcházelo se do něj dveřmi polepenými nejrůznějšími plakáty a nápisy, celé té prapodivné výzdobě vévodila cedule s ručně psaným vzkazem „vypadněte“. Rebeka si smutně povzdechla, jako ostatně pokaždé, když za poslední měsíce stála přede dveřmi pokoje své dcery. Nemohla se ubránit pocitu, že nápis křičí zejména na ni. Na koho taky jiného?
Uvnitř pokoje hrála hlasitá hudba, ječící hlas zpěváka bylo slyšet až na chodbu, možná i k sousedům. A možná jej poslouchali obyvatelé celé ulice.
Rebeka několikrát zaklepala, i když to byl od první chvíle marný boj. Klepání nemohlo být přes ten randál slyšet. Vzala tedy za kliku a otevřela dveře. Zůstala ohromeně stát. Melanie se třemi stejně starými dětmi seděla na zemi uprostřed pokoje a mezi nimi se povalovalo několik ampulek. Když si uvědomili něčí přítomnost, jen nevzrušeně vzhlédli.
„Melanie!“ zděsila se Rebeka a málem upustila koš s prádlem na zem. „Co to -? Neříkej, že to jsou…?“
Černovlasá dívka povytáhla obočí. „Metamfetamin. Tos myslela?“ Svou otevřeností chtěla matku šokovat, rozčílit ji, dohnat ji k pláči.
„Drogy?“ O Rebeku se pokoušely mrákoty. Cítila na sobě pohledy tří cizích dětí i své vlastní dcery a do podvědomí se jí vkrádala vtíravá myšlenka, že jako matka selhala. Ale kde udělala chybu, že to její holčičku dohnalo až takhle daleko? „To přece…? Proč to děláš?“
„Abych to tady vůbec vydržela,“ odvětila Melanie bezděčně.
„Budu to muset říct tvému otci. Jak myslíš, že se na to bude tvářit?“ V dětství na Melanii pohrůžky otcem vždy zabíraly. Viděla v něm vzor, chtěla se mu podobat. Udělala by cokoli, aby se mu zavděčila. Ale najednou bylo všechno jinak. Melanie se rozesmála.
„Vážně si myslíš, že mě to zajímá? Ať třeba chcípne.“

~ 2006 ~
„Mohly za změnu jejího chování drogy?“ zeptala se Lilly.
„Co jiného?“ vložil se do hovoru opět Jeff Bishop. „Tohle svinstvo udělalo z naší holčičky spratka.“
„Ale když odjela do Kroku vpřed, pomalu se dávala do pořádku,“ usmála se Rebeka, jako by si na tu dobu živě pamatovala. „Dokázala s námi mluvit, povídali jsme si skoro jako dřív. Věřili jsme,“ očima vyhledala podporu manžela, „že všechno bude jako dřív. Připravili jsme jí její pokoj…“ hlas se jí náhle zlomil a ona si přiložila dlaň s pěstěnými nehty na ústa. „Měla se vrátit do nového.“
Lilly chvíli mlčela, aby dala paní Bishopové chvíli na vzpamatování se. „Navštívili ji někdy ti její přátelé v centru?“
„Nemyslím,“ zavrtěla hlavou Rebeka, „návštěvy měli povolené jen rodinní příslušníci. Jezdili jsme za ní jen my s Jeffem. Nikdo jiný nevěděl, kde Melanie je. Ve škole jsme nahlásili, že je dlouhodobě nemocná.“
„Musel to být někdo od nich,“ trval na svém Jeff.
A tentokrát se k němu připojila i jeho žena. „Ano, to ano. Možná…“ v očích jí svitla naděje. „Pamatuji si jednu dívku, jméno nevím, Melanie o ní nemluvila. Menší, silnější, hnědé vlasy. Nezdála se zrovna přátelská.“

„To máme dva nula proti Tess Hardyové,“ poznamenal Scotty, když se všichni sešli v kanceláři Johna Spillmana. „Jo, hrát si na drsnou holku se někdy nevyplatí.“
Lilly pohlédla na šéfa. „Máme její současnou adresu?“
„Tess Hardyová, provdaná McGlynnová.“ Spillman podal ženě kartičku s několika řádky. „Po rozvodu se před třemi lety vrátila sem do města. Máme štěstí. Pracuje ve středisku Dítě v nouzi na rohu Jeffersonovy a Páté.“
„Tu dámu bych docela rád poznal,“ nadhodil Will Jeffries, čímž se dobrovolně nabízel, že se zúčastní výslechu. Nebyl jediný, kdo měl zájem poznat ženu, která vyrostla ze vzpurné mladé rebelky.
„V tom jsme zajedno,“ souhlasil s ním Scotty.
Lilly nakrčila nos. „Hodíme si mincí?“

Středisko Dítě v nouzi se nacházelo v jednom z domů staré zástavby. Budova měla novou fasádu, v oknech visely čistě bílé záclony a na parapetech stály nejrůznější dětské výtvory z papíru nebo z keramiky. Will s kolegyní Kat Millerovou vystoupali po schodech ke vstupním dveřím a Kat zazvonila.
„Není to zvláštní, kam život někdy člověka dovede?“ přemítala Kat, zatímco čekali, až jim někdo otevře. „Tess Hardyová dneska poskytuje tu samou pomoc, kterou kdysi potřebovala ona sama.“
„Aspoň využije zkušeností.“
Když se dveře konečně otevřely, Kat se na okamžik zdálo, že před nimi stojí šestnáctiletá Tess Hardyová, drobná a oplácaná, v džínách a o číslo menším tričku, které přesně kopírovalo každý faldík na jejím těle.
„Přejete si?“ zeptala se jich mladá pohledná žena v dlouhých šatech a propínacím svetru. Kulatou tvář měla na několika místech umazanou od barviček. Omluvně si šmouhy otírala hřbetem ruky. „Promiňte, zrovna s dětmi malujeme…“ dodala rychle na vysvětlenou.
„Detektivové Millerová, Jeffries.“ Kat ukázala odznak a zase jej schovala do kapsy. „Mohli bychom s vámi na okamžik mluvit, paní McGlynnová?“
Tess bez námitek ustoupila dovnitř a vpustila vyšetřovatele dál. Na okamžik odběhla, aby zajistila dohled u dětí, a vrátila se do chodbičky, kde na ni policie čekala. Všichni tři se posadili na lavičky přistavené podél zdi. Na stěně nad nimi visely zarámované obrázky malované dětmi, z některých bylo těžké vyčíst, co přesně představují.
„Děje se něco? Možná byste měli mluvit spíš s ředitelkou. Měla by se vrátit každou chvíli,“ řekla Tess, přesvědčená, že se jedná o nějaký pracovní problém. Stávalo se často, že k nim zavítala policie kvůli některému z dětí, nebo naopak proto, aby je upozornila na další případ. „Odběhla jen naproti přes ulici…“
„Jsme tady kvůli smrti Melanie Bishopové,“ sdělila jí Kat důvod návštěvy. „Vzpomínáte si na ni?“
Mladá žena váhavě přikývla. „Mel? Ale to už je… musí to být aspoň deset let.“
„Znovu jsme případ otevřeli.“
„A co potřebujete ode mě?“
„Všechny stopy zatím vedou k vám,“ navrhl možnost Will a Kat si nemohla nevšimnout, jak její kolega nedočkavě čeká na sebemenší náznak nejistoty ve tváři Tess McGlynnové. „Když pomineme vaši násilnickou minulost, měla jste příležitost i motiv Melanii Bishopovou zabít.“
Tess prudce vydechla. „Příležitost možná, ale motiv?“
Will vytáhl ze složky, kterou s sebou přinesl, okopírovaný vzkaz s výhružkou. „Nebo jste to nepsala vy?“ Podal papír ženě. „Podle mě to bylo tak, že Melanie se začala zajímat o vašeho přítele Mikyho. Výhružky nezabraly, tak jste jednala. V lese, daleko od všeho a všech… nebylo těžké vylákat ji ven a tam ji zabít.“
„Dobře,“ připustila Tess, „ten vzkaz jsem psala já.“
Will spokojeně pohlédl na Kat.
Tess McGlynnová však pokračovala: „Ale to bylo už dávno předtím, jenom pár dní potom, co Mel do centra přijela. Kluci se vždycky zajímají o novou holku,“ promluvilo za ni její šestnáctileté já, „a Miky nebyl výjimka. Samozřejmě, že jsem žárlila. Ale pak jsem nad tím mávla rukou, Miky nebyl jediný kluk poblíž.“
„Takže jste nechala Mikyho scházet se s Melanií?“
„Brzo pochopil, jakou udělal chybu,“ pronesla Tess, myšlenkami o deset let zpět.

~ Březen 1996 ~
Tess ležela na lavičce s hlavou položenou v klíně nějakého kluka. Její přítel ji hladil po rozpuštěných vlasech a druhou rukou kreslil do bloku na stole návrhy obrázků, které by se daly nasprejovat na zeď metra, až se vrátí domů tady z toho zakopaného místa.
„Co uděláš jako první, až se odtud dostaneš?“ zeptal se Tess, aniž by na okamžik odtrhl zrak od výkresu.
„Zajdu za svých psychoušem a zmlátím ho znova za to, že jsem kvůli němu musela sem,“ navrhla dívka s předstíranou rázností. „Pak mu vyberu lékárničku.“ Jen zkoušela upoutat pozornost, ani jedno z toho už dávno nemyslela vážně. Doba, kterou strávila v Kroku vpřed ji proti její vůli změnila. Deprese a pocity méněcennosti byly pryč.
Kluk se zasmál. „Já asi vezmu svýho brášku na výlet k jezeru. Trávili jsme tam každé prázdniny, než…“
„Než se z tebe stal feťák?“
„Tak nějak.“
Tess chtěla ještě něco dodat, když vtom její pozornost upoutala rána. Prudce se posadila a očima vyhledala místo, odkud hlasitý zvuk přišel.
Od přístěnku na kola, který připomínal zmenšenou verzi srubů, v nichž spávali, právě vyběhla Melanie Bishopová. Oběma rukama si křečovitě na prsou přidržovala rozepnutou košili a i přes tu vzdálenost Tess neuniklo, že dívka pláče. Vzápětí za ní se vyřítil Miky. Tričko měl do kalhot zasunuté jen částečně a ještě si nestačil dopnout opasek. Pajdal ve špatně nazutých teniskách, div že nezakopl a nesvalil se na zem.
„Že by první potíže v ráji?“ ušklíbla se Tess spokojeně. On bude Miky ještě litovat, že ji vyměnil za takovou černou můru.
„Tebe to ještě nepřešlo?“ Kluk vedle ní konečně vzhlédl od kresby.
„Dívej,“ kývla Tess hlavou.
„Mel, počkej!“ zavolal Miky na běžící dívku.
Černovláska se skutečně zastavila. Celá se třásla a ze všeho nejvíc se snažila udržet tmavou košili na drobných ňadrech tak, aby neukázala ani kousek kůže. „Nech mě! Dej mi pokoj, jasný!“
„Takže to bude takhle?“ vyčetl jí hoch. „Co z toho mám, co? Když jsi taková netykavka, tak se běž bodnout!“
„A ty běž třeba do hajzlu!“ oplatila mu Melanie a slzy jí smývaly černé oční linky.
Miky na ni namířil prstem. „My dva jsme spolu ještě neskončili, jasné?“

~ 2006 ~
„Miky Melanii vyhrožoval?“ ujišťovala se Kat Millerová, když paní McGlynnová dokončila své vyprávění. Na chvíli se rozhostilo ticho, trhané jen dětskými hlasy z místnosti za zavřenými dveřmi.
„Mel nebyla holka pro něj.“ Tess pokrčila rameny. „Pod tou slupkou drsné holky v ní byla malá dušička, malá vyděšená holčička. Nebyla připravená na to, co po ní Miky chtěl.“
„Zabil by ji, protože s ním nechtěla spát?“ Kat na ni pohlédla rozšířenýma očima. Ani nevěděla, proč ji ta možnost tolik překvapuje. Prostředí, v němž vyrostla a v němž se poté pohybovala během práce v oddělení drog, jí jasně připomínalo, že možné je všechno.
Ve dveřích se objevil asi desetiletý chlapec s tmavou podlitinou pod levým okem. „Už to máme hotové,“ oznámil nadšeně, „přijdeš se podívat?“ Když uviděl dvojici cizích lidí, zarazil se a plaše zmizel zpět v místnosti za stěnou.
„Byli jsme děti, detektive,“ řekla Tess klidným hlasem poté, co vstala. „Zvědavé malé děti, které se snaží hrát si na dospělé, zavřené na opuštěném místě, které jsme považovali za to nejhorší, co nás mohlo potkat. Probouzely se v nás potřeby, které nám ovládly myšlení stejně, jako to předtím dělaly drogy. Ptáte se mě, jestli mohl Michael zabít Melanii, protože ho odmítla? Potom říkám ano.“

Nick Vera zaklepal na dveře své přítelkyně Toni a čekal. Zamluvil stůl v luxusní restauraci dole ve městě, pospíšil si z práce, doma se převlékl a nyní přišel ženu vyzvednout, jak se domluvili. Cestou po schodech si nejmíň tisíckrát vynadal, že nekoupil nějakou květinu, ale k nápravě této chyby bylo pozdě.
„Nazdar Andre,“ pozdravil třináctiletého chlapce, který mu přišel otevřít.
„Dobrý den,“ oplatil mu hoch, i po těch měsících stále trochu odměřeně, jako by ještě nezapomněl na okolnosti jejich seznámení. „Máma tu ještě není. Chcete na ni počkat uvnitř?“
Nick se nechal pozvat dál a posadil se v obývacím pokoji, zatímco Andre se vrátil k rozdělaným úkolům na jídelním stole.
„Jak to jde?“ pokusil se Nick navázat s Toniiným synem konverzaci.
„Co myslíte?“
„Škola, život, holky…“
Andre dopsal slovo a zaměřil mámina přítele přivřenýma očima. „Už jste aspoň požádal mámu o ruku?“
„Prosím?“ Přímo položená otázka Nicka víc než zaskočila. „Jak tě to napadlo? Já a tvoje máma… víš… ještě jsme o tom nemluvili…“
„A to si vážně myslíte, že s váma budu mluvit o holkách?“ Andre potřepal hlavou, odfrkl a dál se věnoval angličtině.
Když konečně bouchly domovní dveře a objevila se Toni, Nickovi se neskutečně ulevilo.

Scotty s Kat z povzdálí pozorovali, jak vysoká štíhlá blondýna v těsných džínách a halence s hlubokým výstřihem otvírá kabelku a vytahuje peněženku. Svůdně pohodila hlavou a našpulila plné rty v odvěkém rituálu svádění, na který muži tak rádi přistupují. Nejinak tomu bylo v případě hispánského automechanika, který jí právě předával klíčky od jejího opraveného vozu.
Mladý muž s krátkými vlasy byl zamazaný od oleje a rysy v obličeji mu s přibývajícími léty zhrubly, přesto nebylo pochyb, že detektivové před sebou mají Michaela Ramireze, hubeného výtržníka, který kdysi s kamarády přepadával pumpy.
Počkali, až zákaznice odjede, ještě předtím stihla Michaelovi podstrčit lístek se svým telefonním číslem, a vydali se k němu. Stál u skříňky s nářadím a otíral si ruce do špinavého hadru. Cennou trofej si připíchnul špendlíkem na nástěnku před kanceláří.
„Michael Ramirez?“ ujišťoval se Scotty, i když to bylo téměř zbytečné. „Detektivové Valens, Millerová.“
„Rozbilo se vám policejní fáro?“ zavtipkoval mechanik a odhodil hadr. „Ze starý známosti vám na to mrknu. Nebo to bude něco jinýho?“ Se zájmem očima prolétl Kat od hlavy až k patě.
„Co třeba výlet na stanici?“ spražila ho žena s ledovým klidem.
„Chceme vám položit několik otázek ohledně Kroku vpřed a vraždy Melanie Bishopové,“ vložil se do situace Scotty dřív, než se Kat na svědka vrhne, aby mu vydrápala oči.
Michaelovi ztuhnul úsměv na rtech. Poodstoupil a nataženou paží nabídl detektivům, aby vstoupili do kanceláře. „Dáte si pivo?“ zeptal se, když za sebou zavřel dveře.
„Jsme ve službě,“ připomněla mu Kat.
„Jasně, promiňte, zapomněl jsem, jak to chodí. Už chvíli s váma nemám nic společnýho.“ Otevřel dvířka malé ledničky a jednu plechovku přece jen vytáhl. „Nebude vám vadit, když si dám? Nejsem ve službě.“
„Vaše stará známá, Tess Hardyová, nám řekla, jak jste byl na Melanii naštvaný,“ přešel Scotty bez dlouhých průtahů k věci.
A Kat se přidala: „To asi nebylo moc příjemné, když vám dala holka přede všemi košem, co? Takový ranař jako vy si to nemohl jen tak nechat líbit.“
„Takže jsem ji podle vás zabil.“
„Ne snad?“ dorážela Kat. Michael Ramirez jí byl od prvního okamžiku nesympatický a dokonce se přistihla, že už na něj myslí jako na vraha.
„Máte na ni zbrojní pas?“ poznamenal Michael ke Scottymu.
„Nejspíš jsem ho zapomněl ve druhém saku,“ odtušil detektiv neochotně. „Odpovězte na otázku.“
„Dobře. Ne, nezabil jsem Mel.“ Michael otevřel plechovku a napil se. „Ať vám Tess navykládala cokoli, neměla ponětí, co se děje. S Mel jsme se sice pohádali, to víte, možná jsem na ni trochu spěchal,“ očima hypnotizoval Kat a ta ho oplátkou propalovala nenávistným pohledem, „ale pak jsme to dali zase do pořádku. Omluvil jsem se jí a pomalu jsme pracovali na odstranění jistých bariér, jestli chápete.“

~ Květen 1996 ~
Miky dosedl ke stolku naproti Melanie. Netrpělivě vyčkával, až dívka dočte odstavec v tlusté knize a bude mu věnovat pozornost. Když se tak stalo, naklonil se k ní přes stůl a letmo ji políbil na špičku nosu. „Dneska ti to moc sluší,“ zašeptal. U okolních stolů posedávali ostatní a on nechtěl, aby ho někdo zaslechl. Vypracoval si určitou pověst a hrozně nerad by o ni přišel.
Dívka zčervenala. Zavřela knihu a odložila ji stranou.
„Večer bychom se od ohně mohli nenápadně odplížit někam stranou, co říkáš?“ navrhl jí Miky. Natočil si jeden z jejích černých pramínků na prst a pohrával si s ním, nechával si sametové vlasy proklouzávat mezi prsty a vychutnával si každý dotyk, před kterým dívka necukla.
„Až odjedou rodiče?“
„Přesně. Až nás zase nechají volně dýchat,“ hoch slova téměř vyplivl. „Nikdo se neprosil, aby sem jezdili.“
Melanie si začala nervózně okusovat nalakovaný nehet na palci. „Bude to hrůza. Nevim, jak to vydržím. Já je tady nechci. Možná by stačilo říct Andymu, že je tady nechci…“
„A řekneš mu taky proč? Hele, budu pořád blízko tebe, jo. Nespustím tě z očí,“ sliboval Miky a sevřel dívčiny dlaně ve svých, jako by jí tím dotykem mohl dodat sílu. „Kdyby se mi něco nezdálo, tak zakročím. A až vypadnou, sejdeme se v lese.“
„Já… mám strach, Miky… já… nemůžu…“
„Nebudu na tebe tlačit jako on,“ vyhrkl chlapec, „jen chci být s tebou. Miluju tě.“
„Taky tě miluju.“
Po zbytek dne na sobě Melanie neustále cítila Mikyho ochranářský pohled. Ať se hnula komkoli, byl dostatečně blízko, aby jej viděla, aby mohla číst z jeho očí, že všechno bude v pořádku.
Věřila mu.

~ 2006 ~
„Nebudu na tebe tlačit jako on.“ Kat tázavě vzhlédla k Michaelu Ramirezovi a její počáteční ostražitost se změnila v profesionální zájem. Opět v ní zvítězila policistka nad znechucenou ženou.
Ramirez se napil. „Prosím?“
„Řekl jste ‚Nebudu na tebe tlačit jako on‘. Koho jste tím myslel?“
„To jsem vážně řekl?“ Hispánec byl najednou velmi neklidný, uhýbal pohledem a evidentně hledal způsob, jak se z nepříjemné situace vykroutit.
Scotty přikývl. „Kdo podle vás na Melanii Bishopovou tlačil?“
„To hnusné úchylné prase!“ vykřikl mladý rozezlený chlapec, který celé roky mlčenlivě trpěl pocitem viny, že své dívce nedokázal pomoct. „Perverzní hajzl!“
Kat si dala okamžitě dvě a dvě dohromady. „Jeff Bishop?“
Její kolega na ni překvapeně pohlédl.
A Michael její domněnku tiše potvrdil. „Její matka celou dobu věřila, že drogy jsou příčina, ale bylo to naopak. Byl to následek. Mel se snažila zapomenout, co jí její vlastní otec dělá. My všichni ostatní jsme brali pobyt v Kroku vpřed jako trest, ona tam byla ráda. Jedině tam na ni nemohl.“ Ramirez se otřásl. „Rodičovské dny pro ni byly utrpením. Kdyby mohla, už nikdy by ho nechtěla vidět.“
„Řekla o tom někomu kromě vás?“ zajímal se Scotty. „Věděl o zneužívání Andrew Jenkins?“
Muž zavrtěl hlavou. „Myslela, že jí nebudou věřit. Svěřila se jenom mně, protože -“
„Protože s vámi nechtěla spát, ale nechtěla o vás přijít?“ doplnila Kat a Michael Ramirez jen přikývl. Najednou si připadal neskutečně hloupě.

Lilly Rushová seděla v prázdné výslechové místnosti a snažila se na nic nemyslet, zachovat si profesionální odstup a nedělat ukvapené závěry. Jak si ale rychle uvědomila, nebylo to tak snadné, jak by se zdálo. A když se otevřely dveře a Nick se Scottym přivedli manžele Bishopovi, při pohledu na robustního muže se jí zvedl žaludek. Zavřela oči, aby zahnala nepříjemné pocity.
„Proč vaše dcera začala brát drogy, Jeffe?“ Lilly dalo spoustu práce ovládnout se.
„Jak říkala moje žena, Melanie se nejspíš chytla špatné party…“
Vyšetřovatelka jej nenechala domluvit. „Když se mladá holka, výborná studentka a poslušná dcera uchýlí k drogám, není to kvůli špatným kamarádům. Obvykle chce před něčím utéct. Před čím Melanie utíkala?“
„Jak to mám vědět?“ odpověděl muž otázkou. „Moc s námi nemluvila. Celá se změnila, už to nebyla moje malá holčička.“
„Tak vy nevíte?“ Lilly zvýšila hlas. Prudce vstala, židle zaskřípala po podlaze. Za mlčenlivého přihlížení druhých dvou vyšetřovatelů došla k Jeffu Bishopovi a zapřela se dlaněmi o stolní desku kousek od něj. „Neutíkala náhodou Melanie před vámi? Před vašimi nočními návštěvami u ní v pokoji?“
Rebeka Bishopová otevřela ústa v námitce, kterou spolkla dřív, než ji stačila vymyslet. Detektiv Rushová jí nedala prostor k jedinému slovu.
„Proto jste nechtěl, aby odjela do centra, proto jste chtěl všechno řešit hezky doma. Nechtěl jste, aby vám ji někdo vzal. Vaši malou, poslušnou holčičku. A potom jste ji na rodičovském dni uviděl s Mikym Ramirezem, jejím přítelem. To se vám nelíbilo, že ne, Jeffe? Už nebyla jenom vaše, vy jste byl daleko a ona dovolila Mikymu všechno, co vám bylo odepřeno.“ Její hlas byl ostrý a vemlouvavý. „Sledoval jste Melanii do lesa, kde měla mít s Mikym schůzku. Nejspíš jste se pohádali a vy jste ji praštil.“
Jeff Bishop k ní pozvedl světlé oči v triumfálním výsměchu. „Hezká pohádka, detektive. Ale Melanie zemřela až po rodičovském dnu. Nebyl jsem tam, když ji zabili. Odjeli jsme domů.“
„Jeffe…“ Rebeka se s hrůzou obrátila na svého manžela. „To přece,“ celá se zajíkala hrůzou. Uslzenýma očima vyhledala vyšetřovatelku. „Nemohli jsme odjet, dole po cestě silnice zapadala polámanými větvemi, zůstali jsme odříznutí…“
„Mlč,“ sykl její manžel, ale bylo pozdě.

~ Květen 1996 ~
„Zase za tebou přijedeme, ano?“ Rebeka Bishopová se dojatě loučila se svou dcerou. Blížila se pátá hodina a den vyhrazený pro návštěvy rodičů se pomalu chýlil ke konci. Všichni tři stáli jen několik kroků od hlavní budovy, kde na štěrku parkoval béžový sedan Bishopových. „Ani se nenaděješ a měsíc uběhne jako voda.“ Pohladila Melanii po hladkých vlasech. „A když půjde všechno dobře, brzy budeš zase s námi doma.“
Dívka na sobě ucítila otcův pohled a dala si záležet, aby se nepodívala jeho směrem. „Nemůžu se dočkat,“ odpověděla matce úsečně, bez jediného projevu nadšení.
„Nepotřebuješ něco? Klidně mi napiš seznam a já ti to pošlu, mluvila jsem s panem Jenkinsem a ten nic nenamítal…“ starala se Rebeka.
„Nic nechci.“ Ve dveřích se objevil Miky a Melanie se na něj usmála. „Už budu muset jít, budeme večeřet.“ Zhoupla se na patách a dřív, než se ji matka mohla pokusit políbit na rozloučenou, odběhla za chlapcem. Ten jí ovinul ruku kolem pasu a společně zmizeli v budově.
Rebeka se sklopenou hlavou zamířila k vozu.
Už se chystali vydat na zpáteční cestu domů, když k nim doběhl Andrew Jenkins. Zaklepal na sklo na straně řidiče a počkal, až pan Bishop stočí okýnko dolů. „Obávám se, že nás přepadla bouře,“ sděloval jim omluvně mladý ředitel. „Právě jsem mluvil se stanicí dole v údolí, cesta zapadla polomy a je momentálně nesjízdná.“
„Nemůžeme odtud?“ zeptala se Rebeka.
„Vy i další rodiče budete muset počkat, až hasiči větve odklidí, navíc se déšť valí naším směrem. Bude lepší, když na noc zůstanete tady.“
Rebeka se rozzářila. „Můžeme ještě za dcerou?“
„Byl bych raději, kdybyste zůstali s ostatními rodiči ve srubu na protější straně. Nebylo by to fér vůči ostatním, jejichž rodiče stihli projet před zasypáním cesty.“
„Jistě.“ Ženě sklesla ramena.

~ 2006 ~
„Takže jste tam byl, Jeffe.“ Tentokrát zlověstný triumf zářil v Lillyiných světlých očích. „Byl jste jí tak blízko, po takové době… Sledoval jste ji? Viděl jste ji odcházet do lesa za Mikym?“
„Přestaňte!“ Hysterický výkřik Rebeky Bishopové zaplnil místnost.
„Chtěl jste zabít jeho, že ano?“ útočila dál Lilly.
Nick se pohnul, aby ji vystřídal ve výslechu, ale Scotty mu v tom nepatrným gestem zabránil. Lilly bojovala bitvu, jejíž vítězství bylo na dosah.
„Nechtěl jsem nikoho zabít!“ odsekl jí Jeff Bishop. „Chtěl jsem jen…“ Náhle zlomený muž provinile pohlédl na svou vyděšenou ženu. „Byla to moje holčička, miloval jsem ji. Jen jsem nechtěl, aby na ni ten malý špinavec sahal. Měla se vrátit domů. Ke mně…“

~ Květen 1996 ~
Stál ve stínu srubu a kouřil cigaretu. Světlounce šedý proužek kouře stoupal k temné obloze, přes těžké bouřkové mraky nebylo vidět jedinou hvězdu. Byla téměř dokonalá tma, nikde žádná světla velkoměsta, žádné neony a ozářené bilboardy. Jen tichý les a vůně deště ve vzduchu. Jeff Bishop potáhl z cigarety a cítil, jak mu silný tabák plní plíce. Vydechl, ale vytoužená úleva se nedostavila. Cigareta už dávno nepředstavovala uspokojení touhy.
Dnes, když ji zase viděl, když se jí mohl zase dotknout… jeho malá holčička byla jen krok od něj, cítil její vůni, vnímal nepatrnou stopu mýdla, které používala při koupání…
Vyrušilo ho zavrzání dveří. Rychle upustil cigaretu a zadupl ji, aby nebylo vidět hořící špičku. Vycítil pohyb, někdo vyšel z protějšího srubu. Poté se na kraji lesa rozsvítilo světýlko, jak dotyčný zapnul malou baterku. A v tu chvíli Jeff rozeznal Melanii. Srdce mu poskočilo radostí. Zapomněl na manželku i na ostatní rodiče ležící v postelích za dřevěnou stěnou a vydal se do tmy za svou dcerou.
„To jsi ty, Miky?“ Melanie se zastavila uprostřed lesa a snažila se slabým světlem kapesní baterky zaostřit pronásledovatele. „Jestli si myslíš, že je to vtipné, tak není.“
Kousek od ní zapraskala větvička, jak na ni dopadl těžký krok.
„Miky? Rame, tohle vážně není vůbec vtipné, rozumíš? Ukaž se.“
Jeff vystoupil ze svého úkrytu za silným kmenem a postavil se přímo do tenkého kužele vycházejícího z baterky. „Ahoj miláčku,“ pozdravil ji tlumeně.
„To ne!“ Dívka těžce polkla. „Co tady…? Máš být pryč!“
„Nemohl jsem tě zase opustit, holčičko.“
Hrůzou ochromená dívka sledovala, jak se k ní otec blíží. Když už byl jen několik kroků od ní, něco se v ní zlomilo, rychle se shýbla pro větev a napřáhla se proti němu. Baterka jí vypadla z ruky a zůstala ležet v napadeném jehličí. „Vypadni!“ vykřikla odhodlaně. „Vypadni odtud, rozumíš? Už ti to nedovolím, všechno řeknu. Řeknu Andymu, co jsi mi dělal. Jak jsi za mnou lezl do pokoje a žebral, abych tě u sebe nechala přes noc… a potom…“ Potlačila veškeré vzpomínky a našla v sobě sílu pohlédnout mu do bledé tváře. „Nenávidím tě, ty jeden sviňskej hajzle. A až se to dozví máma, bude tě taky nenávidět!“
„To neuděláš,“ zachroptěl muž. „Neřekneš to Becky, je to naše tajemství, vzpomínáš?“
„Seru ti na tajemství!“ Švihla větví do míst, kde tušila jeho přítomnost. Ale Jeff Bishop pohotově zachytil druhý konec větve a podařilo se mu ji vytrhnout Melanii z ruky. Dívka bojovně vystrčila bradu. „Co teď uděláš? Praštíš mě? Klidně to udělej, klidně mě zabij, protože nic nemůže být horšího než to, co už jsi udělal!“
Neovládl se a máchl klackem do šera v místech, kde poblikávala baterka. Ozval se dívčí výkřik a světlo se odkutálelo stranou. Na útočníkovu tvář dopadlo několik prvních kapek deště. Bouřka vystoupila z údolí do kopců.

~ 2006 ~
Zatímco Scotty odváděl pachatele do cely a Nick se staral o zhroucenou paní Bishopovou, Lilly unaveně dosedla zpět na židli, z níž prve tak prudce vstala. Upřela pohled na jedno nekonkrétní místo na stěně proti sobě a zůstala tak několik dlouhých minut nehnutě sedět.
Jak je možné, že to neprokoukla? Kolikrát už se setkala s takovými, jako je Jeff Bishop? A pokaždé jim naletí, na jejich starostlivé řeči, tolik podobné jedna druhé…

Na chodbě, do níž ústila trojice dveří od výslechových místností, se setkal snědý mladík s hnědovlasou dívkou. Poznali se. Vyměnili si dlouhý pohled a plachý úsměv a poté se každý vydal do svého současného života, Tess McGlynnová do střediska pro týrané děti, Michael Ramirez do své autodílny na opačném konci města. Nebylo pravděpodobné, že se ještě kdy setkají.

Kat Millerová po příchodu domů pevně objala svou dcerku. Dítě její podivné chování nechápalo, ale žena věděla. Věděla, že nikdy nedovolí, aby její dcerušce někdo ublížil.

Andrew Jenkins stál uprostřed staveniště. Interiér srubu byl prázdný, místo oken zely v dřevěných stěnách jen díry čekající na nové osazení, nově položená podlaha byla zasypána drobnými i většími pilinami. Vzduch voněl čerstvě opracovaným dřevem.
Muž na okamžik zavřel oči, vnímal ticho a prázdnotu.
Melanie Bishopová se mu zjevila jen na několik krátkých okamžiků. Celá v černém, s havraními vlasy spadenými do čela, s rukama hluboko v kapsách volných kalhot. Pohlédla na něj skrz dlouhé husté řasy a usmála se. Byl to úsměv bezstarostné šestnáctileté dívky, dívky, kterou jí nikdy nebylo dovoleno být.

Lilly uložila krabici s přepsanou popiskou do připraveného volného místa v polici. Lepenka hladce vklouzla do kovového regálu, jako by tam patřila odjakživa.
Mladá vyšetřovatelka zůstala bez hnutí, v hlavě jí doznívala změť vlastních myšlenek, které během vyšetřování vytanuly na povrch ze svého úkrytu hluboko v mysli. S uzavřením případu bylo na čase je opět ponořit tam, kam patří.
Nakonec potřásla hlavou.
Vypadá to tak snadně – jen zavřít víko krabice.

COLD CASE