Je pozdě ti pomoci

Červenec 2007

Prohlížím si dlaně, prsty, nehty a snažím se na nic nemyslet. Nejde to. Co je vlastně pravda a co lež? Když jsem tě tenkrát poznala, létala jsem v oblacích. Byl jsi tak krásný, plný úsměvů a radosti. Prostě dokonalý. A dnes? Po roce a půl v tobě vidím už jen zvyklost být s tebou…

…

Prosinec 2006

Když ke mně přišla po dlouhé době Jitka, skoro jsem ji nepoznávala. Dokonalé líčení, nehty upravené manikúrou, vlasy čerstvě od kadeřníka. „No víš, našla jsem si úžasného kluka,“ povídá. Hned na to mi začala líčit, jak je nádherný, úžasný a skvělý. Tak šťastnou jsem ji ještě neviděla. Mohlo mě napadnout, že za tou jeho dokonalostí se bude skrývat jeho pravá tvář.

Leden 2007

Jitku jsem téměř půl roku neviděla. Když tu najednou hlásal mobil, že mi přišla smska. „Rozesla jsem se s Markem. Jita!“ Nejdřív jsem se snažila do mobilu vymačkat pár lítostivých písmenek, ale když jsem si představila zhroucenou Jitku na posteli, s rudýma očima, jak tomu bylo při posledním rozchodu, raději jsem vytočila její číslo. Telefon však nezvedla. Když jsem pak z intru přijela domů, čekala tam na mě, úsměv na tváři. Že by novodobá reakce na rozchod? „Čau, tak co?“ ptala jsem se. „Ale, radši už ti to ani nebudu psát, zase jsme spolu…“ chichotala se. Převalila jsem oči v důlcích a zvala ji do pohodlí mého téměř dětského pokojíčku. Nedalo mi to, abych se nezeptala, proč mu vlastně dala kopačky. Bylo v tom hulení a taky jiná holka. „A to s ním jako jsi ještě pořád?“ vykulila jsem na ni oči. „No a proč ne?“ odpověděla mi s velkým údivem. „Slíbil, že přestane.“

Červen 2007

„Agi, uz to s nim nemuzu vydržet, musime pokecat!“ psala mi Jitka sms. Jako beránek jsem nasedla na kolo a jela za ní. „Tak co trápí tvou dušičku?“ chytla jsem ji za ruku. Přes slzy se snažila vysvětlit celou situaci. „Já už ani nevím, co je pravda a co lež. Tvrdí mi, že už nehulí a přitom mi všichni jeho kamarádi vždycky potvrdí opak, pořád se schází s tou holkou, ale mně říká, že jsou jen kamarádi. Asi začal tušit, že to už není jako dřív, nakoupil mi spoustu oblečení, řetízků, prstýnků… Je to sice super, ale… Moje srdíčko už nebuší… A pak je tu ještě jedna věc, ale …“ Sklátila se k zemi a já jen přihlížela, jak se svíjela pláčem. Snažila jsem se ji zvednout, posadit na křeslo, ale byla tak neovladatelná, že jsem musela počkat, až jí ten záchvat přejde. Cítila jsem, že něco není v pořádku, ale jak jí pomoct?

Srpen 2007

S velkou bolestí u srdce jsem pomáhala Jitčině mámě stěhovat věci do nového bytu. V krbu, u kterého jsme dřív všichni sedávali – já, Jíťa a její rodina, se teď pálily vzpomínky. Jedinou věc, kterou jsem si po ní nechala, byl její deník… „Otevřu ho, až se rány z její smrti zahojí a já nasbírám síly přečíst si o jejím boji se světem.“ Řekla jsem si

Prosinec 2027

Když jsem hledala na půdě krabici se starými hračkami pro svá dítka, narazila jsem na sešit v tvrdých deskách. Jitčin deník. Ode dne, kdy jsem ho našla, jsem neměla odvahu si jej přečíst. Ten den jsem se zavřela sama v pokoji a ponořila se do čtení. Tolikrát jsem si přečetla, jak moc jsem jí chyběla, ale ona se bála, aby mi nenarušila můj život na jiné střední škole. Došla jsem k poslední stránce, podle data ji psala pár dní po mém odjezdu, v den její smrti. Rozklepaly se mi ruce… „- Červenec 2007 - Prohlížím si dlaně, prsty, nehty a snažím se na nic nemyslet. Nejde to. Co je vlastně pravda a co lež? Když jsem tě tenkrát poznala, létala jsem v oblacích. Byl jsi tak krásný, plný úsměvů a radosti. Prostě dokonalý. A dnes? Po roce a půl v tobě vidím už jen zvyklost být s tebou… Koukat se, jak mi tvrdíš, že už nehulíš trávu a pak, když se vytratíš z mé postele, najdu sklo. Při další schůzce, kdy ti tento „dáreček“ předám na mě pohlédneš psím pohledem a já zjihnu. A to i přesto, že mě často zmlátíš jen tak z hecu, z opilosti… Kolikrát bych tě nejraději praštila rozpálenou pánvičkou přes ten tvůj andělský obličej. Ale nejde to. Jsi jen ďábel, co mě poutá do svých spárů. Celkově jste povedená rodinka. Tvá matka vlastně není tvá matka a otec. Třesou se mi ruce a vzpomínka na tu noc, kdy mě v koupelně znásilnil a tys mi nevěřil, když jsem ti to později říkala. Však se zeptej, proč s vámi nežije vaše matka. Už nemůžu dál, jsem na pokraji sil…“

Jíťo, už je pozdě ti pomoct…