Návštěva věčné tmy
Návštěva věčné tmy
Anotace: Nemůžu popisovat, o čem to je... je to pár měsíců starší povídka, ale neměla jsem odvahu jí tu dát. Tak teď je tady!... smrt vždycky bolí...
Vím, že tam leží staří, kteří si svůj život prožili na plno a se vším všudy. Ale také vím, že tu leží spousta mladých... maminek, tatínků, tetiček, strejdů, sestřenic, bratranců, sestřiček, bratříčků... či maličkých miminek, co nestačila spatřit svět.
Myšlenky zaměstnávají celý můj život již dva roky... dva dlouhé roky, kdy nedokážu myslet na nic jiného, než na Tebe lásko. Byl jsi celý můj život, plánovali jsme si společnou budoucnost a skoro žili ve společné domácnosti. Proč jen my museli zažít tu hrůzu?
A jsem u Tebe. Chtěla bych Tě znovu vidět, pohladit, políbit, obejmout... Dotknu se mramoru, na kterém je napsáno ODPOČÍVEJ V POKOJI. Jak fádní a nudné a přitom... vystihuje všechno. Jedna jediná věta Ti přeje, abys našel alespoň v nebi plném hvězd klid.
Jako každý týden přináším Ti, lásko má, jednu růži. Náš symbol, vzpomínáš? Kolik penízků jsme utratili za růže, ale líto nám to nebylo... a jejich sušiny, měly zdobit náš byt. Byt, který nikdy už nebude náš... náš společný. Týden co týden přemýšlím a vytvářím různé varianty coby kdyby... ale asi to nemá cenu... začínám věřit na osud.
... před dvěma lety...
„Lásko, musím ti něco říct,“ zamrkám potutelně.
„Ano,“ oplatí mi stejnou mincí.
„Je to neuvěřitelné a vždycky jsem si myslela, že po tomhle... ehm... budu plakat a naříkat a...“
„A?“
„Budeme mít miminko,“ položím jeho volně visící ruku na zatím ploché bříško.
První reakce je, že na mě vyvalí oči, ruku drží nehybně a pak se ty nádherné oči zalijí slzami. Prudce se obejmeme a oba přesně víme, že i když celkem brzy, to dítě chceme... protože... protože je naše... Richarda a moje!
„Miláčku ale ještě mi řekni, jak se to mohlo stát?“
„Nedostala jsem měsíčky, tak jsem šla přeci na tu gyndu, zeptat se, jestli je to normální, když beru tabletky a sestřička říkala, že se to stane. Byla úplně klidná a jakmile jsem přišla k doktorovi, on mě prohlédl a řekl – budete maminka. Jste mladá, budete to dítě chtít? – a to jsem se skoro naštvala. V osmnácti se nedokážu postarat o dítě? Navíc až porodím, bude mi devatenáct. Vyfasovala jsem těhotenskou průkazku a...“
„Lásko, taky bych nevěřil, že budu takhle šťastný!“
„Budeme mít mimčo!“
„Skočím do obchodu pro nějaký šampus a něco ještě nakoupím. Pojedeš se mnou.“
„Můžu,“ připustím. „A nebo já to spíš přichystám tady. Za chvíli ať jsi zpátky,“ políbím ho na lehké strniště vousu, poté na ústa a nakonec stvrdíme vše dlouhým polibkem. Ríša je prostě úžasný. Od dveří se ještě dvakrát vrátí, aby mne políbil poprvé na čelo a podruhé na ruku.
V té krásné euforii usednu na svou postel, hlavu vložím do dlaní a usměju se.
Do pokoje přitáhnu stůl, položím svíčky, a vše pečlivě připravím. Jel určitě jenom do Tesca tady kousek. Za chvíli tu bude.
Jo chvíle... 15 min – pohoda, 25 min. – asi je tam hodně lidí, 40 min. – asi někoho potkal nebo co, 50 min. – šel se někomu pochlubit, hodina – ten mě teda štve... člověk se těší a on se někde zakecá. Nálada prudce klesá, svíčky pořád hoří... v tom obě dvě najednou zhasnou. Okno otevřené není... nefoukám do nich... znovu je zapálím a zase obě hoří vysokým plamenem.
Po dvou hodinách se jdu podívat před barák a vyhlížet jeho veličenstvo, které je bůhví kde. A ono kde nic, tu nic. Před barákem prázdno, za ním nikdo. Lidé jsou v podvečer zalezlí doma, u televize. Jen já tajtrlíkuju a čekám a čekám....
Když uplyne další půlhodina a já cítím všechnu zimu v kostech, kráčím pěško k Tescu, jestli ho náhodou někde nepotkám. Mobil mám u sebe, mohl klidně zavolat, že se někde zdržel. Pochmurnou náladu mi vůbec nevylepší fakt, který se jako malovaný obrázek ukáže před mýma očima. Rozflákaná stará škodovka, která nápadně připomíná tu Ríšovu. Ustrnu v půli pohybu... abych vzápětí mohla vyběhnout k tomu autu a ujistit se, že to Ríša prostě není.
Je... leží u auta. Už ho někdo vytáhl. Nejsem schopna vnímat lidi kolem, protože civím na mého Ríšu, kterého chtějí přikrýt černým celtem...
„Nechte ho, co děláte?!“ rozkřičím se.
„Slečno,“ uchopí mne za paži jeden z policistů.
„To je Ríša, můj Ríša, otec našeho dítěte,“ rozeřvu se naplno.
„Pojďte, všechno vám vysvětlíme.“
A tak se policista pouští do krátkého vyprávění jednoho zmarněného života... „Ten chlapec utíkal za autem... nepřerušujte mne... samozřejmě je to jeho auto, ale on zaparkoval přímo před vchodem do Tesca a auto neuzavřel. Když vycházel s nějakým nákupem, zahlédl nějakého chlapa, jak se snaží spojit dráty a to se mu povedlo dřív, než váš, předpokládám přítel, stihl zasáhnout. A potom ještě běžel za autem a snažili se ho zastavit či dohonit, jak vypovídal jeden svědek, ale ten zloděj se otočil proti němu a přejel ho. Na místě mrtev.“
„A... a kde je ten zloděj?“
„Chytíme ho.“
„On utekl,“ vzlyknu.
„Je mi to líto.“
Beze slova se zvednu a odkráčím podobná mrtvole domů...
... u hrobu...
Lásko moje jediná, kdybys tolik nespěchal a zavřel si to auto a ... a... zase začínám KDYBY... asi nám to bylo souzeno.
Najednou si uvědomím, že stále svírám to naše dítě. Je jí něco přes rok a prakticky z toho ještě nemá rozum, proč chodíme na stejné místo pravidelně. Avšak vždycky se uklidní a nepláče, jen poslouchá, co Ríšovi povídám a kouká na mě těma svýma krásnýma očima snad s lítostí. Je to dítě, ale ten smutek cítí... to, že jsem jí porodila a hrozně u toho plakala určitě taky poznala.
Posadím se na okraj hrobu a vypustím Vanesku na kolena... chodí si po krásném mramoru, cupitá sem a tam... je to chytrá holka... když prstíkem pohladí tátovu fotku a znovu se podívá na mne...
Komentáře (24)
Komentujících (11)
Doporučit
Tisk
zlato.. moc smutný.. ale krásný... až jsem měl husí kůži a slzy v očích.. nádherné! MT.
15.10.2007 17:48:00 | Martíneček
děkuju děkuju, ale musím se trošku bránit... protože v Bravíčku nevycházejí povídky vůbec... co si ještě pamatuju a navíc mi neříkej, že ve svém věku ho nečteš, to ti totiž vůbec nevěřím:) Ale nějak nechápu, proč se za to každý stydí. Já si třeba občas koupím Girl a taky TopDívku a je mi jedno, co si kdo o tom myslí;-)
18.09.2007 19:47:00 | kraaska_
Ahoj, děkuju za komentář. Musím s Tebou souhlasit. Máme naprosto odlišný styl. Mě osobně tady ta povídka nic neřekla. Vyjadřuje neskutečný smutek způsobem, který mne nikterak nedojímá. Dle mého názoru by smrt milovaného člověka měla být v literatuře spojována s poetičtějšími okolnostmi než je Tesco. Samozřejmě, že ve skutečnosti je to jiné, ale chybí mi tu pointa, zajímavý moment... Stotožňuji se s některými, kteří tu psali o "Bravíčku" a hlavně s derrry =)), ale nic Ti neberu. Máš krásný sloh, tak přeju mnoho chuti do dalšího tvoření!
18.09.2007 17:40:00 | Irene Forsyte
děkuju, beru to tak, že ses mě zastal;-) a i kdyby to nebylo možné, stačí jen trochu zapojit fantazii...;)
24.08.2007 15:27:00 | kraaska_
znovu jsem si přečetla vaše komentáříky a došla jsem k závěru, že stačí zapojit fantazii a je po té kritice. Když to přijde někomu nelogické, pak si to asi nedokáže představit, protože já ano... i když je pravda, že mi spousta lidí vyčítá bujnou představivost...
12.08.2007 23:09:00 | kraaska_
no tak se nepřete. Ale jsem ráda, že se našel někdo, kdo se mě zastal a hodlá se za svou pravdu přít, protože tady radší každý drží (s prominutím) hubu, jen aby mu pak někdo nedal špatné hodnocení.
11.08.2007 23:30:00 | kraaska_
Rétrorio:
a) Brána - bylo to špatně napsáno - je tam, že brána lemovala, ne že brána byla lemována.
b) Zadýchání - tak o tom se přít nebudu. :) Někdo si to tak může vyložit, ale mě to teda trklo. ,)
c) Zdrobněliny & blízkost atmosféry - to, co jsem napsal, jsem napsal právě proto, že to pro mě požadovanou atmosféru nevytvořilo. :/ "Hezkost" smutnosti - nic o tom, že smutnost je hezké, jsem nepsal. Jde o samotné ztvárnění. ,)
d) Čárky - tak tady se už nebudu přít vůbec.
e) Zloděj - tady se taky nebudu přít. :D
f) Víš, co je to materialismus?
Pochválil bych (a máš pravdu, kritik má jak ukázat na nedostatky, tak vyzdvihnout přednosti), kdybych tam myšlenku, která by mě zaujala, našel. (Teď jsem také materialistický?) Asi máme rozdílné názory na "myšlenku". Myšlenka je v tomto případě ta, že svět je prostě nespravedlivý (a jsou v něm padouši) a když napadne pana příhodu, tak vás může jen tak ze srandy přejet obyčejný zloděj ala GTA?
Autorka má každopádně potenciál, ale zdá se mi, že ho ubíjí pouze (!) vyléváním svého srdíčka a navazováním pocitů, které v některých bezcitných materialistických osobách stejně nic nezanechají už jen proto, že jsou na to připraveny od samotného počátku...
Jinak znovu upozorňuji, že píšu jen za sebe - někomu se to líbit může a může se mu to zdát dokonalé, někomu holt ne a tak má takovou drzost a tak napíše, co se mu konkrétně na díle nezdálo. :)
02.08.2007 17:26:00 | OrcSlayer
OrcSlayer: Bránu opravdu může něco lemovat,jen to chce vypojit z materialismu a přepnout na fantazii..
Zadýchala by svou dušičku pokud by zůstala stát na místě,stržena by byla totiž dušemi mrtvých...
Zdrobněliny jsou tam kvůli blízkosti atmosféry..
A nevím jak může být smutnost hezká!!!
A zase ten materialismus,není jedno jestli ta či ona věta bude mít čárky nebo ne? Tahle kritika se podobá řeči učitelčině....
Materiealsmus potřetí: Není jedno jestli ho přejede zloděj nebo ho jednoduše přepadne? Řešíš ve své kritice koncovky které se dají nahradit,však nepochválíš základ myšlenky jenž změnit se nedá...
29.07.2007 22:12:00 | Kávový Poutník
určitě musím po sobě vždycky kontrolovat, i když s pravopisem nemám moc problémy.
A k tomu, jak jsi psal na konci, to mě docela rozesmálo. Prostě jsem to tak vymyslela, tak ten zloděj Ríšu přejel:-D
Samozřejmě chybičky se časem opraví, ale když čtu po sobě, vím, co tam asi bude a tak přesně se na to nesoustředím. Ale za připomínky děkuju.
24.07.2007 19:49:00 | kraaska_
Jen tak předem podotýkám, že se neztotožňuji s žádným ze 100% hodnoceních, které ti zde většina dává. Takže přeskočím úvod a jdu rovnou na kritiku:
Námět: Naprosto, mohu-li to tak napsat, "klišoidní". Téma je naprosto jednoduché, konec se dal předvídat od odjezdu "Ríši" do Tesca.
Co se týče samotného zpracování: Hodí se o několik let zpět před tvůj současný věk k "spisovatelkám" čtoucím Bravíčko atd.
Už v první větě jsem se zasekl. Nedokáži si představit bránu, která něco lemuje. -> "...bránou, lemovanou tisici..."
"Kráčím co noha nohu mine, abych nezadýchala svou prozatím zdravou, i když smutnou dušičku."
Je sice pravda, že fyzický a psychický stav se navzájem ovlivňují, ale ještě jsem rychlejším krokem svou "dušičku nezadýchal".
Mimochodem k těm, tebou často užívaným, zdrobnělinám. Píšeš sice v ich-formě, ale to neznamená, že musíš psát všechno, jak zrovna cítíš jen aby to bylo "hezčí" a "jemnější". V konečném důsledku to ve mně spíše utvářelo dojem z nevyzrálé pisatelky.
Jinka oslovení se odděluje čárkami. ,) Někde to máš, někde ne. Čteš text po sobě nebo necháváš ho nějakou dobu "uležet"?
Závěr: Přejetí Richarda mi připadne takové... nelogické. Proč by se obyčejný zloděj s autem obrátil, aby Richarda, který ho viděl, zabil? A tak si defakto přifařil ještě závažnější trestný čin? U Tesca, kde o lidi a kamery není nouze?
24.07.2007 19:34:00 | OrcSlayer
Máš to vážně mom pěkně napsaný..ale asi jsem to radši neměla číst..už zase se mi kutálejí slzy po tváři..stejně tak jako chodila ona za ním,tak já teď chodím za svojí nejlepší kamarádkou...=(...smrt tak moc bolí,až něco uvnitř těch živých umírá...
13.07.2007 22:32:00 | Kira.cool
Mě to moc nebavilo, nejde o styl, ten máš krásný, ale všechny smutné povídky jsou pořád o tom samém a to mě už unavuje, jasně řekneš si,¨že jsem to teda neměla číst, ale já jsem to četla proto, že jsem doufala v nějaký zvrat, v nějakou pointu a nic. Takže asi tak. Nějak
11.07.2007 17:53:00 | derrry