Důvod, proč šeptat

Šepot hřmí mi v uších, cítím pot, který mi stéká po tvářích a mám pocit, že jsem pochodeň, která hoří v olympijských kruzích. Jsem řeka, jejíž pramen shoří ve ztracených iluzích, a tak neočekávám ani nedoufám.
Potácím se ve středu zblácených zklamání, které nic nevědí o upřímném milování.
Hořím, pohasínám, zhasínám jako svíčka v žáru noci, nebo láska v rozkvětu.

Šepot ozývá se z prázdných lží a slov. Šepot, který není schopen říct jedinou pravdivou větu, krouží mi nad hlavou, až nad světelnou dálavou. Vrací se a znovu odchází, ztrácí se a já jej opakovaně nalézám. Svět najednou utichl v oparu žalu, tiše spí a odevzdaně vydechuje.

Hledám svou zemi svobodnou. Zemi zabalenou do obalu radosti, kde nikdo nezná strasti. Šepot zhýrale mě objímá, když se venku stmívá. Přijímá výzvu křiku a zkouší bojovat. Prohrává – potácí se k zemi. Já, dívka hravá, uprostřed noci se probouzím, a zkouším přísahat, že tě budu navěky milovat. Vím, je to ožehavé. Přesto však věřím, že svůj slib splním.

Jsi přítel a mnohem víc. Některá vyznání totiž nelze vyjádřit slovy. Jsi impulz, spontánní a zcela nečekaný. Nenápadně se mi vynořil před očima a já podlehla. Slyšela jsem šepot své duše a křik srdce. „CHCI TĚ“ křičeli a šeptali zároveň. Ruku v ruce bojují proti rozumu, který mluví poněkud odlišně.

Šepot najednou ztichl. Konečně jsem se zbavila hřmění v uších. Oddychla jsem si. Pohádka chýlí se ke konci, ale mně je až trestuhodně krásně, nebesky krásně, neboť šepot mrtvolna vystřídal impuls lásky, která je jako vítr: Nelze ji vidět, ale přesto ji velmi intenzivně cítím. Právě toto je důvod, proč šeptat a proč hledat nové smysly mého života!