Hořkosladká balada, song bez konce...

Nic se nezměnilo. Všechno je pořád stejné. Obloha je pořád stejně modrá, stejně jako vždy potemní do nekonečné černě, když má přijít bouřka. Vzduch je stále dýchatelný, přesto někdy pořádně těžký. Dny a měsíce jdou stále dál, čas je neúprosný, nelze ho zastavit. Já se pořád snažím usmívat, abych tím zakryla mé vnitřní pocity. Ještě pořád si před tebou připadám jako nahá, tak strašně průhledná. Jako by mnou skrz na skrz pronikaly rentgenové paprsky, prošly mým tělem a vše na mě vyzradily. Připadám si před tebou tak lehce odhalitelná, slabá i zranitelná. Stále častěji jsi myslím, že stačí jediný pohled k tomu, aby bylo všechno vyzrazeno. Všechno ve mně se chvěje strachy: orgán vedle orgánu, prst vedle prstu, vlas vedle vlasu. A moje oči jsou to jediné, co nedokáže lhát, to jediné, co nedokáže skrýt opravdové city…. Můžu neustále tvrdit, že už to nic není, že to přejde, můžu vám lhát, i když si myslíte, že mluvím pravdu. Je to jako smutnej song bez konce. Chladný, šedý, pesimistický, zahalený do černého závoje slz… I já si tak někdy připadám: jako bych na svých bedrech pořád jen nesla závoj smutku, jako bych neuměla žít bez slz a utrpení. Copak neumím šťastně? Určitě ano, jen to nepociťuji. Jsem totiž hořkosladká balada, jež zní hořce, když jsem smutná a sladce, když jsem naopak veselá….
Je to dlouhý seznam přání, ztrát, snů…. Občas do něj nakouknu a zjišťuju, co jsem ztratila nebo získala… Někdy je daň krutá, ale láska ani válka nezná hranice… Stejně jako nerozezná přítele od nepřítele…. Někdy se chci zeptat: ,, … kam jsi odešel?“ Ptám se sebe, všech okolo…
A pak se ráno podívám do zrcadla: Nesnáším ten pohled. Protože to nejsem nikdy já, to ,, něco“ , co ke mně vzhlíží po probdělé noci… Ty hnědé oči jsou ještě unavenější, než byly včera večer… Rty jsou bez tvaru, suché a neforemné… Bledá mladá kůže najednou zestárla o sto let…. A kolik že mi to je? 17!!! Neumím prostě myslet pozitivně, v tom je celý problém… Jsem rozený snílek kombinovaný s realistou, pesimistou… Co z toho vzešlo? Já! Zamilovaný blázen, který by se pro trošku lásky snad i zaprodal…. Protože to nejtěžší co znám je, opustit své naděje, ideály a lásku… Občas bych klidně i odsouhlasila, že jsem rozervanec, vnitřně nespokojený, pomatený, který chce jen cit… a nic jiného… Jen ty oči, které by ho pohladily na duši….
Jenže se pořád nic nezměnilo: Pořád mi v uších zní ta hořkosladká balada, že jsem smutnej song bez konce… Že jednám špatně a nic mě nevysvobodí, že můj osud stojí a padá s mými rozhodnutími a mou odvahou…. Pořád platí, že housle rozehraje jenom smyčec, že žlutá je barva slunce, že hodina má šedesát minut a že jsme nejvíc šťastni, když se cítíme být milováni. Také pořád platí, že mi strašně moc chybíš a bolí mě, když vidím, jak se mi vzdaluješ…. Protože jsi všechno i nic…. Je to stejné, jako kdybychom všichni neměli stejná práva, jako kdyby čokoláda zhořkla. Jako kdyby se voda nedala pít a jedinou hnací silou byla chemie…. I když zbyde jen kousíček lásky a všude kolem si budou lidé pobrukovat: ,, jsi ten smutnej song bez konce, jež nikomu nic neřekne…. “ – takový okamžik nechci zažít…..