Dojmová

V dálce zahoukal vlak. Pod mostem se líně valila voda. Nespěchala, jenom se převalovala od břehu k břehu a tiše si broukala. Od úst šla pára. Chodníky se matně leskly a nebe? Růžová smíchaná s jemným šedým tónem. Stála jsem na mostě. Kov studil do dlaní a já jej lehce hladila. Čekala jsem, zakláněla hlavu, těšila se. Nedočkavá a vzrušená. Jako dítě, které se nemůže dočkat dárku. Sama, jenom já, řeka, nebe a most. Když už to přijde, kdy už to bude? A bude to ještě dneska? Dočkám se?
„ Dočkáš,“ zašeptá nebe
„ Dočkáš,“ zazpívá řeka.
" Ale kdy? Kdy proboha? Stojím tady už hodiny a nic!"
A pak…. Na tvář mi dopadne první sněhová vločka. Sklouzne na bundu a rozplyne se na chodníku. A za ní hned další a další. Stovky, tisíce. Miliardy. První letošní sníh mě líbá na rty a laská ve vlasech. „ Tak vás tady vítám,“ usměju se. A ony se smějí na mě. Dočkala jsem se.