Tma kolem

V myšlenkách zpětně procházela několik uplynulých měsíců. Bylo všechno co dělala správné? Tato myšlenka ji moc nezatěžovala. Spíš přemýšlela, jestli něčeho nelituje. Nelitovala!!!!!!!! To co si měla už dávno uvědomit na ni dolehlo až teď. Teď když už nemohla nic změnit. Teď když už byl konec. Proč se nikdy nedokázala pořádně radovat? Proč nedokázala ocenit jedinečnost a výjimečnost všeho, co se jí stalo? Proč, místo toho aby se smála a prožívala každý okamžik, přemýšlela jen nad tím co bylo zrovna špatně. I když to byla třeba jen maličkost, dokázalo jí to zachmuřit a zkazit náladu. A tak to bylo vždycky se vším. Ale proč? Teď jí to mrzí. TEĎ !!! Když už je to jedno…..

V páté třídě se rozhodla dělat přijímačky na osmileté gymnázium. Škola jí nikdy nedělala problém a tak chtěla mít náskok ve vzdělání před ostatním. Do školy se těšila. To ještě nečekala co jí čeká. Hned na začátku, když se teprve všichni poznávali, se jí podařilo udělat ze sebe terč posměchu. Už ani nevěděla proč a za jakých okolností. Od té chvíle se jí smáli. Tedy hlavně kluci. S holkami vycházela celkem fajn. To co ze začátku byl jen žertík se postupně přesunul v urážení a shazování. Byla snadnou obětí. Nedokázala se bránit. A tak se pro ni škola stala terorem. Naštěstí měla pořád holky, s kterými se mohla bavit. Kluky po nějaké době přestalo bavit posmívat se jí a tak jí ignorovali. Byla to sice změna k lepšímu, ale rozhodně to nebylo nijak příjemné. Vždycky viděla jak se jí za zády smějí a jak si jí dobírají. Všechno se snažila snášet se zvednutou hlavou. Dělat že je nad ně povznesená. Že nevidí to jak ji nesnáší. Snažila se nedat najevo, jak moc ji jejich chování zraňuje a vevnitř ničí. A jak roky plynuly, dívky měli stále větší nutkání bavit se i s opačným pohlavím. To by chtěla taky, ale nemohla. Chtěla se s nimi smát, bavit se, probírat dvojsmyslné narážky. Měla ale smůlu. Stále častěji se tedy stávalo že seděla v opuštěné třídě a přemýšlela. Postupně si na samotu zvykla. Dokázala se před ostatními uzavřít a tvářit se jako že je nad věcí. Dělala holkám ve třídě vrbu. Vždycky vyslechla jejich problémy a radila jim. Sama se však neměla komu svěřit. Oni by ji nepochopili a asi by je to ani nezajímalo.

Tak se rozhodla udělat přijímačky. Chtěla odejít z pro ní tak skličující atmosféry. Hlásilo se jich 7. Dostali se jen tři. Byla mezi nimi. Pocit radosti a štěstí, který cítila, byl silný jak málo kdy. Konečně začne znovu. S čistým štítem. Nikdo se na ni už nebude dívat jako na tu krávu. Holkám sice bylo líto že odchází ale jí ne. Celý poslední čtvrtrok byla veselá a spokojená. Dokonce se začala bavit s některými kluky. Měla z toho radost, ale věděla, že kdyby teď neodešla, za chvílí by to bylo stejné. Skončil rok. Naposledy řekla „Ahoj“ a byla pryč. Trošku jí mrzelo, že někteří jí ani nepozdravili. Jak kdyby ty čtyři roky strávené vedle nich nebyli. Na druhou stranu byla ráda že některé už v životě neuvidí. Jak ale prázdniny postupovaly začínala se bát. Co když to bude stejné jako před tím? Co když se historie bude opakovat? Bála se toho. Hrozně moc.

Začal školní rok a ona se pokoušela být taková jaká doopravdy je. Ne taková jakou zní udělala předchozí třída, ale taková jaká se narodila. Nepřetvařovala se, a na nic si nehrála. A ono to vyšlo. Konečně ji lidé brali takovou jaká je. Bez přetvářek a přizpůsobování. Mohla se naplno projevit. Našla si kamarády, kterým mohla všechno povědět.

Změnili jí. Už to nebyla ta dívka v pozadí. Teď říkala vše co si myslela. A oni to brali. Vlastně byly čtyři. Čtyři dívky, každá naprosto rozdílná. Nikoho by nenapadlo, že by se takto odlišní lidé mohli přátelit. Nelišily se jen vzhledem, nebo způsobem života, ale hlavně povahou. Jedna byla veselá, i přes svoje problémy, optimisticky naladěná, temperamentní, velice svá, průbojná. Každému se snažila pomoci. Druhá dívka byla velmi hlučná, vždy byla vidět. Byla upovídaná a nebála se říct cokoliv naplno. Když něco chtěla, tak to měla. Nebála se následků a často riskovala. Třetí byla takový smíšek. Občas naivní jako malé dítě. Měla v sobě vůdčí osobnost a vše organizovala. Dokázala vest lidi, A poslední, čtvrtá byla Ona. Dohromady dávaly snad všechny povahové vlastnosti co byly. Když byly spolu, dokázaly blbnout a podnikat kraviny, ale i být vážné. Byly spolu ve škole, ale i po škole. Jejich přátelství nebylo založené školními lavicemi ale i zážitky odjinud.

A ony jí změnily. Sice pořád byla ze všech nejčastěji zamyšlená, nebo smutná, ale rozhodně se počet takových nálad snížil na minimum. S nimi dokázala dělat kraviny jako malá holka. Užívat si života. Takto spolu prožily celý první školní rok.

Nikdy si toho všeho co jí potkalo pořádně nevážila. Neuvědomila si, že by za to měla být vděčná. Teď jí to mrzelo. Měla děkovat a uvědomovat si vše hezké co jí potkalo. Teď už jim nemůže říct co pro ni všechno znamenaly. Jak moc jí změnily život. Jak ji naučily žít život naplno. Všechno totiž skončilo. Proč? Protože to nezvládla. Domov jí už lezl na nervy a ona to nevydržela. Ve slabé chvilce vzala do ruky žiletku. Podřezala se.

Až teď když viděla potoky krve kolem sebe ji došlo, o co všechno přišla. Co všechno ztratila. Celý ten šťastný rok se jí přehnal před očima. Cítila jak jí docházejí síly. Telefon na zavolání pomoci byl moc daleko. Věděla že už to nestihne. Že už nic nestihne. Po tváří se jí začaly koulet slzy. Proč to všechno udělala ? Zase další chyba jejího života . Tentokrát ale ta poslední !!!!!!!!!!

„Cos to sakra udělala ?“ byla poslední slova co uslyšela, než se propadla do temnoty.

„ Tak se jim to nepovedlo. pro„ Tak se jim to nepovedlo. Proč? Kolikrát zachrání lidi co nechtěli dál žít. Kteří sou potom na ně naštvaní. Tak proč nezachránili mě ? Vždyť já sem chtěla. Moc sem chtěla. Byla sem blbá. Vlastně jsem blbá. Díky kousku černé před sebou sem neviděla tu škálu barev za ní. Já sem nedokázala vidět nic než ty problémy. Nedokázala sem je přehlédnout a podívat se na to kolem. Všechno sem zase zkazila“ říkám když opouštím svoje tělo………..