Neřekla nic

Jen tak tam stála. Neřekla nic. Byla snad jenom zaskočená, ale, proboha-něco by řekla, kdyby...kdyby tě aspoň trochu měla ráda. Ne!!! Okamžitě přestaň! Tim si nepomůžeš! Tvůj vnitřní hlas ti radí bezmocně. Bezmocněji než kdy jindy. Tobě je to ale jedno. Děláš hroznou pitomost.
Ona jí ale také udělala. Řekneš si. jako malé dítě. Opět tvůj vnitřní hlásek. Ta nepatrná naděje, která doufá, že se přece jenom otočíš a půjdeš domů, za svou dívkou-i když....
Třeba jí to jen zaskočilo. Ne!!! Opětovné ne. Něco by říct musela. Každá něco říká.
Na blízké trati prohučel rychlík. Tak tenhle sem prošvich. No nic, pojede další. Řekneš si jen v klidu, a dobelháš se na frekventovanou dvoukolejnou trať.
Teď máš ještě šanci přemýšlet. Stejně jí promrháš, promarníš, stratíš, odmítneš, zavrhneš...jako nyní všechno okolo. Své všechno, co máš. Rodinu, přátele, dívku...
Koleje začínají dunět. Už je blízko, blizoučko svému vysvobození. Vlak už je dokonce i slyšet. Už je za zatáčkou. Poslední chvíle tvého života je u konce. Oslepí tě jen zář silných reflektorů lokomotivy a pak....

Dívka ten večer píše při malé stolní lampičce dopis.
Honzo,
Chci se ti tímto dopisem omluvit za mé včerejší mlčení, které rozhodně nebylo na místě. Víš, taková chvíle přichází málokrát za život a byla jsem patřičně rozrušená a zaskočená. Také doufám, že sis moje mlčení nevynaložil jako odmítnutí, nebo snad tvou životní prohru, chtěla jsem ti toho tolik říct.
Tímto se omlouvám.
Klára, Tvá budoucí manželka.

Slza jí skápla na dopis, od kterého odvracela oči. Najednou jí u srdce ranilo něco smutného. Jakoby právě ztratila někoho blízkého.