Není, čím se zdá být

Stála na mostě a čekala. Věděla, co dělá a věděla, proč to dělá. Chtěla přivolat svého anděla. Svého krásného, mladého anděla. S očima jako pomněnky, s dokonale vykrouženými rty. Se sametovým hlasem, dolíčkem na bradě, s mužnými rysy a přesto s chlapeckým pohledem.„Chci za tebou!“ křičela a plakala.

Nevnímala bolest, když ji nehty drásaly kůži na dlaních, nevnímala strach, který se jí zakusoval do útrob. Čekala jen na něj. Až se zjeví, až ji chytne do náručí a navěky s ní odletí. Viděla ho už dříve, usmíval se na ni, když s sebou bral její sestru a ona…v tu chvíli byla ztracená. Zamilovaná. A hloupá. Proplakala noci, proplakala dny, chodila jako tělo bez duše. Až konečně dnes. Divila se, že ji to nenapadlo dříve, ale to se zamilovaným stává. Nevidí, neslyší. Nebo nechtějí.

Pomalu si stoupla na zábradlí a zvolna roztáhla ruce. Ulice byly tiché, prázdné. Jen déšť si povídal s chodníkem. Zaslechla jeho šeptající hlas a koutkem oka zahlédla tmavou siluetu. Už je tady.Útrobami ji proběhl blesk. Trhaně dýchala. Nedokázala pohnout hlavou.
„Vážně to chceš udělat?“ Zeptal se jí její anděl. Sametovým hlasem, který si pamatovala z dětství.
„Chci!“ vyhrkla a hlas se jí zlomil. Bude s ním, se svým vysněným a milovaným. Jen oni dva. Navěky.
„Musím tě varovat, protože to…“ Nenechala ho domluvit a skočila mu do řeči.“ Já vím, ale já už dál nemůžu žít, bez TEBE nemůžu, nejde to!“
„Pak mi podej ruku,“ natáhl k ní dlaň a pevně sevřel její prsty. Kůži na ruce měl suchou a drsnou, za nehty špínu. Vyděsilo ji to, ale bylo pozdě. Letěli. Podívala se na něj. S úsměvem na rtech, který se změnil v děsivý škleb. Místo vysněného krásného prince ji držel za ruku starší chlap. Prošedivělý, s pleškou, kterou maskoval přehazovačkou, s našedlou pletí a krhavýma očima, pod kterými se modraly těžké váčky, s úzkými rty, s úsměvem, ve kterém se černaly díry po zubech. Místo džín mu břicho nadouvalo tesilky a pod šedivým pláštěm schovával umaštěné triko. Musí to být omyl. Musí!!Podívala se pozorněji. Na zádech, mezi lopatkami mu vyrůstala křídla, potrhaná, ale přece jen křídla. Andělská.

„Néé,“ zakřičela a chtěla se mu vysmeknout. Pozdě.
„Nelíbím se ti?“ Zeptal se a v úsměvu se objevila prázdnota, která je oba čekala.
„To jsi…kde je? Kde je můj krásný anděl, kde je ten, který si odvedl moji sestru? Ten měl přijít i pro mě…já ho miluju, kde je?!!! Pomoc!!! Pusť!!!“ Křičela a snažila se mu vysmeknout. Marně. Držel ji pevně.
„To jsem já. Tvoje sestra zemřela v bolestech.Víš, krásní andělé,“ pousmál se.Ironicky,protože věděl, „jsou vyhrazeni jen pro trpící. Nebo pro ty, kteří si je zaslouží. Mají právo na důstojný odchod, protože nemají jinou volbu.“
„ Ne. To není pravda, usmíval se na mě…,“ dívka vydechne. Naposled.
„ Ano. Ty nemáš nárok. Nebo si vážně myslíš, že jsi musela umřít?“ Položil jí řečnickou otázku, aby na ni vzápětí odpověděl sám. „Nemusela. A proto jsem tady. Bývalý sebevrah, který ti usnadní cestu. Tvůj věčný milenec. Říkej mi třeba Bob,“ povytáhl obočí a lehce sklonil hlavu v morbidní variaci na pukrle. Nevěděla, co říct. V hrůze, v panice, která ji objala.

Na hladinu řeky narazilo tělo mladé dívky. Bob náraz necítil. Nemohl. A pak už byli jenom oni dva. Prázdnota a…věčnost.