Tajemství.1 díl

Ten den velmi pršelo… Byl to teplý letní déšť. Smýval z ulic prach a z lidí strach. Déšť mám ráda…miluji, když můžu procházet ulicemi a déšť mě hladí po těle. Ten den pršelo obzvlášť hezky. Kapičky mi bubnovaly na parapet, že jsem nakonec neodolala a vydala se ven. Jen v lehkých letních šatech s rameny přikrytými pod svetříkem jsem se procházela letními uličkami. Po chvíli jsem se rozhodla, že si zajdu na mé oblíbené místečko v lese. Jde se tam po úzkém chodníku, takže jsem nemusela mít strach, že se zablátím. Tudíž jsem se vydala na moje místo. Říkám mu moje, protože ho mám obzvlášť ráda. Malý plácek s lavičkami lemuje všude dokola les. Na město je vidět jen z jedné strany…nejkrásnější je to tam k večeru, když je jasno a je vidět západ slunce…
Po vystoupání do příkřejšího kopce zjistím, že tu dnes nebudu sama. Na lavičce sedí ještě nějaký mladík. Nerozhlíží se okolo…jen sedí a kouká přímo před sebe… Nevím, nedokážu popsat, jestli vůbec něco sleduje, jeho pohled je tak přímý, že to spíše vypadá jakoby jen přemýšlel…Přistoupím blíž…ale…to snad…ne. TO JE ON…ano je to ten nejkrásnější kluk, kterého znám. Jeho mandlové oči by snad okouzlily každou dívku. Vypadá tak tajemně…v jeho očích se skrývá jakési Tajemství. Znám ho jen od vidění…dříve jsem ho moc nevídala…až teď. Asi je po nějaké nehodě. Špatně chodí…velice špatně…musí se podpírat berlemi, ale i tak pajdá. Dá se říct, že jsem ho neviděla se usmát. Vždycky jen koukal takovým tajemným pohledem, ze kterého nešlo nic moc vyčíst. Když promluvil svým nakřáplým hlasem, lítali mi motýlky snad v celém těle. Už dřív se mi líbil…a teď s mám být sama. Prošla jsem kolem něj … ani si mě nevšiml, jen pořád koukal tím svým pohledem do neznáma. Sedla jsem si na jinou lavičku než seděl on. Koukala jsem na město. Snažila jsem se soustředit, ale nemohla jsem. Přestalo pršet. „ Ahoj, smím si přisednout?“ zaklepal mi na rameno. Cukla jsem sebou. Otočila jsem se. Na tváři vykouzlil překrásný úsměv. Nemohla jsem odpovědět. Ruce mi brněly a nohy jsem snad ani neměla. Nesměle jsem kývla. Pomocí berlí si přisedl vedle mě…“ Je tak krásně, že…a teď když už končím jsem chodím čím dál tím víc rád.“ Končí…jak končí? To slovíčko mě opět probudilo: „ Ty končíš? A jak…se stěhuješ? Proč se od nás stěhuješ? Proč nás opouštíš?“ Vyhrkly mi slzy do očí…sama sebe nechápu jak jsem to mohla říct… a proč mi je sakra tak líto, že se stěhuje. Přece ho nemůžu milovat. Ne to nejde…táhne mu na dvacet…já jsem pro něj ještě ptáče, vždyť mi bude teprve patnáct. „Neboj, maličká, nestěhuji se…to bych nemohl toto místo opustit dobrovolně“ řekne s jemným úsměvem na tváři a rukou mi zahrne pramínek mokrých vlasů za ucho. V momentě kdy se jeho konečky prstů ledabyle dotknou mé tváře, projede mnou elektřina. Z hlavy přes srdíčko až do oblasti pupku…tam mi opět lítají houfy motýlů. Připadám si jako v pohádce…ten můj vysněný princ neodjíždí…zůstane tu se mnou…nadšení ze mě ale rázem spadne. Podívá se na město a v očích se mu leskne …zamrká…snaží se zadržet slzy…nepovede se mu to. Jedna maličká slza se pomalu spouští po tváři dolu. Třpytí se na snědé pleti. Je to jedna jediná slzička, ale při pohledu na Zdeňka mi připadá daleko větší než on. On je proti ni tak bezbranný. Slza skrývá asi veliká tajemství. „ Víš maličká…já odtud neodejdu dobrovolně…nechce se mi odtud. Je tu tak krásně. Miluji vůni života, ale mě se ta vůně teď ztrácí v dáli.“ Bože co to říká…jak vůně života…ne snad to neznamená že….nééé to nejde! „Jak myslíš to slůvko vůně života…vždyť přece život nijak nevoní. Je to samozřejmost.“ „ Tohle už nikdy neříkej! Život není samozřejmost, život je dar, který musíš využít jak nejvíc můžeš. Jinak odejde a ty ani nemusíš vědět jak. Prostě odejde a ztratí se. Ty ho už potom nenajdeš. Bude pryč. Natrvalo pryč.“ Opět se mu z těch očí spustila slza…tentokrát to byla slza naděje. Přišlo mi, že v jeho očích zajiskřilo…byla to jiskra naděje…stejně jsem ale nevyvrátila pocit, že v sobě něco těžkého skrývá…něco s čím by potřeboval pomoc. Jedním rychlým pohybem levé ruky si setřel slzu, která už mířila k ústům. „ Víš, moc se mi líbíš…jsi taková…maličká, přesto mi přijde, že dokážeš být neuvěřitelně silná. Už dřív ses mi líbila, ale bál jsem se, že tak půvabná dívka jako ty a ke všemu v tak překrásném věku nebude mít o mě zájem… o mě, už pro ni starého dědka.“ Při těchto slovech se na mě usmíval. Nemohla jsem se nabažit jeho něžného pohledu.Usmála jsem se: „ Víš, ty ses mi už také dříve líbil…ale zase jsem si myslela, že nebudeš mít zájem o mě, o takové pískle.“ Po ukončení věty jsem se na něj podívala, ale hned zase sklopila oči. Začal se smát…nechápavě jsem se na něj podívala, ale musela jsem se smát také. Smáli jsem se tam spolu a mě šťastně hřálo u srdíčka. Přišlo mi, že už nemůžu být šťastnější. V jednom jediném momentě ale jeho smích utichl. Jemně se na zem začaly snášet kapičky teplého letního deště. Koukal se na mě zkoumavým pohledem. Očima hltal každý kousek mého těla. Jazykem si jemně přejel své rty a podíval se mi hluboce do očí. Moje tělo právě probíjelo neskutečné množství elektřiny…byla jsem z něho celá vedle…nedokázala jsem se na nic soustředit. Musela jsem uhnout pohledem, protože mě jeho pohled neskonale vzrušoval. Svou rukou mě jemně uchopil za bradu a přiměl můj obličej, aby se znova díval do jeho. Přibližoval se ke mně. Pořád mi ale koukal do očí…teď z blízka vypadaly ještě více tajemně než předtím. Jeho rty se pomalu přibližovaly k mým. Neustále mě držel za bradu…rychle jsem mrkla…všechno na mě už bylo moc…v okamžiku mého mrknutí jsem na mých rtech ucítila něco neuvěřitelně jemného…byly to jeho rty. Všechny svaly v těle se mi stáhly a já se nedokázala uvolnit. On mě políbil…chtěla jsem ještě…chtěla jsem cítit jeho rty na těch mým. Pomalu se odtáhl. Otevřela jsem oči. Viděla jsem jeho obličej těsně přede mnou, ale hlavně jsem viděla rty…rty, které mě políbily…ty jeho jemné rty, které mě nabily vzrušením. Opět se ke mně přiblížil. Tentokrát mě chytil kolem ramen. Rty se opět dotkly těch mých…tentokrát ale k tomu přidal jazyk. Nejdříve mi jazykem přejel rty…a po chvíli se naše jazyky už vzrušeně proplétaly. Zdeněk si mě k sobě tiskl celým tělem. Obávám se, že kdyby mě tenkrát nedržel, asi bych omdlela. Už si nepamatuji, jak dlouho jsme tam takhle byli…přišlo mi to jen jako vteřinka, protože čas s ním mi tak krásně utekl.
Z laviček jsme odcházeli moc a moc šťastní. Nešli jsme ruku v ruce, protože on se musel opírat o berle…Ten den jsem s ním začala chodit…zapomněla…docela zapomněla na to co mi říkal na lavičce…o tom jeho konci a pak o tom životě. Měla jsem pocit, že to co říkal nebudu nikdy potřebovat. Podnikali jsem spolu cesty do říše Lásky a Vášně. Byla jsem s ním neuvěřitelně šťastná…až jednou začalo to hrozné peklo: