Proč už tu nejsi?...

Stojím nad chladnou propastí a dívám se dolů. Opravdu to chci udělat? Cesty zpět už není. Přála bych si, aby přišel, ale on nepřijde. Teď tu stojím a jsem připravená skočit. Ale než skočím, řeknu vám svůj příběh.
Bylo mi čerstvých patnáct a přišla jsem na novou školu. Připadala jsem si tam sama, i když byla okolo mě spousta lidí. Cítila jsem, že jsem jiná než všichni ostatní, a oni si toho všimli a využili toho. Smáli se mi, nadávali mi a nakonec to skončilo šikanou. Byla jsem slabá a bezmocná. Ale jen do té doby, než jsem poznala Martina. Byl to můj anděl strážný. Ochraňoval mě a naučil mě, jak se mám bránit. Když byl u mě, nikdo si už nedovoloval mi ublížit.
Vypadá to jako krásný románek. Ráda bych napsala: „a žili jsem šťastně až do smrti“ anebo „žili spolu až na věky“. Ale to napsat nemůžu, protože jsem vám to chtěla říct popravdě.
Jednou jsme se pohádali. Nevím, kvůli čemu to bylo, ale byla to opravdu ošklivá hádka. Skoro to vypadalo, že se už rozejdeme, ale to už jsme nestihli. Tu noc jsem o všem přemýšlela a rozhodla jsem se, že se mu za vše omluvím, i když jsme se nehádali kvůli mně. Takto rozhodnutá jsem se vypravila do školy. Ale on tam nebyl. Ptala jsem se učitelů, kde Martin je, ale nikdo nic nevěděl.
Byla jsem hrozně moc unavená a už jsem skoro spala, když mne probudilo zaklepání na dveře. Byli to policisté, a já najednou věděla, proč tu jsou. Dál už to mám takové zamlžené. Martina srazilo auto, nemohla jsem tomu uvěřit. Ne, nechtěla jsem tomu uvěřit. Nezvládla jsem to a omdlela jsem. Probudila jsem se až doma a nechápala jsem, jak jsem se dostala do mého pokoje, ale pak mi to náhle došlo. Nejdřív jsem si řikala, že to zvládnu, ale teď vím, že nezvládnu nic.
Teď už víte, proč chci skočit. Nemám už pro co žít. Nebo spíš nač žít, když už on není. Ráda bych si představovala ten happyend, ale nejde to. Je tu možnost, že bych žila ve snech, ale to už se mi nechce. Nedokážu unést tu tíhu, že už mu nikdy neřeknu, jak ho miluju, že už se nikdy nepodívám do jeho krásných smutných oříškových očí, že už nikdy neucítím to, co jsem cítila jen s ním. Poslední slova, co jsem mu řekla, byla, ať mi dá pokoj. Tato slova jsou pro mne jako jed a já hledám protilék. A našla jsem ho.
Sbohem. Nebo spíš s láskou...