Svetr a Magdaléna

Magda si přendala tašku do levé ruky a pravou začala lovit klíče v kabelce. Za chvíli už jimi otáčela v zámku. Překvapilo ji, že je zamčeno. Dokonce na dva západy. Čekala, že Lenka bude doma, včera se tak dohodly. I když, to bylo předtím, než se pohádaly. No nic, asi si potřebovala něco zařídit.
Vstoupila do předsíně. Vyzula se, kabát pověsila na háček vedle dveří a zamířila do kuchyně, aby vybalila nákup z tašek do ledničky.
V kuchyni ji okamžitě zaujal modrý papír na stole. Nemohla si ho nevšimnout. Křiklavý, s motýlkem v pravém horním rohu se opíral o vázu, v níž už druhý týden vadly dvě gerbery. Její starý prázdninový dopisní papír, jak dávno už na něj nepsala.
Vyndala rychle to nejnutnější a konečně se mohla věnovat vzkazu. Přelétla očima text, zbledla a posadila se na židli. Několikrát se musela zhluboka nadechnout. Potom se napila ze skleničky, která stála na stole vedle vázy. Minerálka od včerejšího dne už dočista ztratila svou svěží chuť a jemné bublinky, ale to si Magda ani neuvědomila. Znovu se začetla, tentokrát už pomalu a soustředěně. Nevědomky četla jeho slova nahlas.
„Magdi, už to takhle dál nejde. V poslední době seš čím dál tím hádavější a protivnější. Mě už to nebaví. Ten včerejšek, to byla poslední kapka. Odcházím, nehledej mě. L.“
Znovu se jí zatmělo před očima. Odešla. Její nejlepší kamarádka, spolubydlící, vlastně vůbec nejbližší člověk. Co teď? Nehledej mě… Proč? Jak jí to mohla udělat?!?! Tak dobře si rozuměly. V poslední době… Je pravda, že se často neshodly, ale Magdě jejich spory nepřipadaly tak zásadní. Brala to Lenka jinak? Nebo snad, že by si někoho našla a o kamarádku ztratila zájem? Proboha, to ne, to by neudělala. Nalila si do skleničky z první láhve, na kterou v baru narazila a během chviličky ji vyprázdnila. Nalila si znovu. Čím dál tím šílenější myšlenky jí běžely hlavou, pletly se jedna s druhou, přestávaly dávat smysl. Pila dál. Po třetí skleničce naštěstí tekutina, jejíž chuť ani nevnímala, došla.
Magda se zvedla ze židle. Proč jenom Lenka odmítala mobilní telefon? Prý ho nepotřebuje, nemá komu by volala, když s nejlepší kamarádkou sdílí byt a vidí se denně. Sakra. Jak ji najít? Vždyť nemá příbuzné, o dřívějších kamarádech nic nevěděla, všechen volný čas trávily spolu.
Začala se jí točit hlava, a tak se rozhodla jít si lehnout. Usnula ještě ne docela převlečená, nepřikrytá.
Chlad ji probudil kolem třetí hodiny v noci. Chvíli jí trvalo, než si vzpomněla, co se stalo včera večer. Seděla na posteli a přemítala. Vybavila se jí všechna ta zoufalost. Sama sobě se nějakým způsobem zhnusila. Ufňukaná chudinka! Potom ji přepadl zcela nový pocit. Beznaděj totiž vystřídal vztek.
Takhle se člověk chová k nejlepší kamarádce? To jsem si, Leničko, od tebe nezasloužila. Jestli je tohle tvůj vděk za všechnu mojí podporu a obětavost, tak já se ti taky odvděčím. Magdě zrudly tváře, čelo se svraštělo. S pevně stisknutými čelistmi a zlostným pohledem začala prohrabávat skříně. Kupodivu, Lenka si neodnesla s sebou snad žádné svoje oblečení. I když, ono bylo těžké určit, který kus byl čí, přeci si všechno půjčovaly. Magda nakonec popadla svetr, který Lenka nosila nejraději. Rozstřihla mu dolní lem, vzala mezi prsty konec vlny a začala svetr zvolna párat. Pomaličku, řádku po řádce. Svetr se pomaličku zkracoval, odpáraná vlna začala tvořit na zemi hromádku. Jak se kupička zmačkané vlny na koberci zvětšovala, přicházelo vysvobozující uklidnění. Trvalo asi deset minut, než tímto způsobem celý svetr rozpárala. Už nebyl. Jen ten chomáč jemné vlny dokazoval, že někdy nějaký svetr vůbec existoval. Na Magdině tváři se objevil podivný úsměv, vlastně spíš škleb.
Chvíli bez hnutí seděla a pak šla do kuchyně. Vzala Lenčin oblíbený hrnek, chvilku jím otáčela v ruce a prohlížela si ho. Potom jej zvedla nad hlavu, chvíli v té podivné pozici zůstala, a pak rozevřela prsty a hrneček nechala vypadnout z dlaně. Vteřinka a krásný šálek se tříštil o zem. Kupodivu se však rozpadl jen na několik větších kusů. Magdin relativně klidný výraz se během okamžiku proměnil k nepoznání. Popadla největší ze střepů a vší silou jím praštila znovu o zem. A zas a zas a zas. Tloukla kousky hrníčku o podlahu, dokud z nich neudělala skoro jemný prášek. Opět se uvolněně usmála. Nametla drobné kousky keramiky smetáčkem na lopatku a její obsah potom mrštila otevřeným oknem na ulici. Nápad se jí zalíbil. Vrátila se pro rozpáraný svetr a vyhodila ho také.
A po něm Lenčinu voňavku, knížku z nočního stolku, vázu i s gerberami, boty, magnetofon… Za chvíli už nedělala rozdíly, nedbala na to, zda vyhazované předměty mají nějaký vztah k proradné kamarádce a hlava nehlava házela z okna všechno, co jí přišlo pod ruku. A co nešlo vyhodit, do toho kopala, mlátila, třískala co jí síly stačily…

***


„Pane doktore, uprostřed noci rozmlátila celý byt a házela věci z okna. Je mimo sebe. Sousedi ji viděli, jak to vyhazuje, jenomže ta ženská tvrdí, že to udělala její spolubydlící. Ona prý přišla domů, zrovna když s tím končila. Jenže když jsme přijeli, tak byla v bytě sama. Asi je nějaká pomatená.“
Doktor se na policistu ospale podíval. „Je to schizofrenička, rozdvojená osobnost. Už jsme ji tu měli. Magdaléna Krátká – někdy Magda, jindy Lena - Lenka. Dokud ty dvě žijí společně a rozumějí si, je všechno v pořádku, ale když se pohádají, skončí pokaždé tady u nás, v Bohnicích.