Odmítáš perly

Šla a klopila oči k zemi, jako by tam bylo něco hledala.
Snažila se číst z mokrého chodníku nějakou útěchu nebo aspoň něco, co by omluvilo její činy. Bála se rozhlížet kolem sebe, protože cítila, že ji lidé kolem pozorují. Nechtěla se nikomu z nich podívat do očí. Tušila, že by to poznali. Že by všechno poznali.
Její vinu a černé svědomí.
A strach.
Ten hlavně.

Obloha byla světle šedá. Nikde žádná stopa po slunečním paprsku. Všude jen chlad a temnota.
Stejně jako v její duši. Podívala se na ni a lehounce do větru zašeptala. Něco sotva srozumitelného, ale ona věděla, že příroda jí rozumí. Jejím údělem bylo všechno živé chránit. I dnes udělala vše, co dokázala. Ale dnes to bylo špatně.

Upírala oči k té šedi a po tváři pomalu stékala slza. Zanechávala stopu a nikdo tam nebyl, aby ji utřel. Za ní se vydala další, a pak další a znova…

„Proč?“
Šeptala znovu otázku a čekala na odpověď. Ale žádná nepřišla. Příroda jakoby se vysmívala a dělala, že neslyší.

Všude kolem byli lidé. Dívali se do výloh, stáli v hloučku a vesele se smáli.
Procházela a brebentící skupinky zmlkly. Dívaly se na ni. Kontrastovala s nimi.
Zachmuřená holka v zeleném, co se dívala někam do prázdna.
Nevnímala je. Nechtěla.

Došla k bráně, co symbolizovala pro ni bolest.
On tam stál a díval se také do oblohy. Hledal a chtěl vrátit čas.
Zastavila se a upřela na něj oči. Tolik se bála reakce, ale musela.
Všiml si jí a rázně se otočil zády. Mohl odejít a nechat ji napospas svědomí. Neudělal to.
Zůstal stát a pomalu dýchal.
Nevěděla, co má dělat. Netušila, co říct.
Chtěla jen křičet. Řvát na celé kolo, že to nebyla její vina. Že tomu nestačila zabránit. Že se vším končí a že už nechce začínat. Nikdy.

Obrátil hlavu. A pak se pomalým krokem vydal k ní. Stála a pomalu zapomněla dýchat.
Zastavil se jen kousek od ní a zahleděl se jí do očí.
I ona viděla žal, smutek a nenávist. Měl propalující pohled. Přesto neuhnula.
Nevěděla, jak dlouhá chvíle to byla. Nezáleželo na tom.

Z jeho oka vyklouznula slaná perla. Zdálo se jí, že je temná jako její svědomí.
Utřela mu ji a on se odvrátil.
„Museli jste?“
Zeptal se nepřítomně.
„Ano.“
A pak jen odešel. Beze slov odpuštění, které potřebovala.

„Promiň…“
Šeptala opět sama do temné oblohy a nikdo její slzy neutíral.
Někdy… Snad… Ale radši už nikdy víc…
Nikdy…