Dívka kůň

Kdysi dávno bylo na světě všechno v rovnováze příroda byla všude. Lidí bylo pomálu a ti co byli uctívali přírodu a neubližovali jí. Pak se v jedné vesnici zrodil jeden člověk, který měl moc nad vším co potkal. Cokoliv co chtěl se mu splnilo. Jednou měl jet na lov a tak ráno vyrazil z vesnice. Jel lesem v tu mezi stromy uviděl světlo, jasné a oslnivé světlo, tak vyrazil za tím světlem. Došel na loučku skrz kterou protékal potok.
U něj stál kůň. Krásný kůň. Řekl si že ho chce. Tak nahlas vyslovil přání že ten kůň ho má naplno poslouchat. Jenže kůň nic. Proste nereagoval. Tak to zkusil znova tentokrát silněji a víc nahlas řekl: Chci aby mne ten kůň poslouchal. Zase nic. Pak už to nevydržel a zařval to z plných plic. V tu chvíli se kůň na něj obrátil. Proměnil se v dívku, ale ta dívka byla pro něj divná. Vždy když viděl jakoukoliv dívku tak se na něj smála a byla šťastná, ale tahle byla uplakaná. Něco ji trápilo, jenže to on nepoznal neboť tento cit neznal. Tak se otočil a odešel. Jenže pak mu to nedalo. Vrátil se. Ona tam ještě stála. Promluvil na ní. Proč jsi tak divná? Divná? zeptala se dívka. Ne já nejsem divná jen mě něco tíží. To ho začalo zajímat a tak se jí zeptal co jí tíží. Ona k němu přistoupila blíž, sedla si na zem u jeho nohou a dívala se někam daleko. Sedl si taky. Víš né každý je tak šťastný jako ty. Ty jsi šťastný. Můžeš milovat. Jenže mé srdce je nestálé. Já bych ráda aby bylo tak hezké jako tvoje, jenže to nejde. Jednou jsem ztratila a už jsem znova nechtěla tak trpět. Tak jsem si zakázala mít někoho ráda. Nevěděla jsem že to bude navždy. Už nikdy nebudu milovat ani nenávidět. Nechápavě se na ni koukl. Ona vstala a odešla. On tam pak ještě dlouho seděl. Potom se vrátil zpět do své vesnice k lásce a radosti.