Mlha

Mlha. Vypadala tak hebounce, tak měkce… Vždycky ji lákalo to, co skrývá, připomínala jí průchod kamsi do neznáma. Bylo jí trochu chladno, ale cosi říkalo, že mlha tam dole… že hřeje a konejší. Vždycky mlze věřila, cosi iracionálního napovídalo, že mlha, když přijde blíž, ji ochrání, pohltí, splyne s ní… Měla na sobě jen lehké bílé šaty, promáčené vzdušnou vlhkostí, a dlouhé černé vlasy až k zemi. Tížily ji. Cítila, jak ji táhnou k zemi a jak z nich bolí hlava. A mlha se blížila svou lehkostí… nebo se snad blížila ona sama?

Upila ze skleněného poháru, který svírala v rukou. Hustá tekutina v něm nazlátle pableskovala a ač byla sama chladná, rozehřívala. Dívka se divoce, opojene, nepřirozeně zasmála. Její smích vyděsil havrany, kteří s křikem vzlétli a zmizeli v bělosti. Bylo nebe vždy tak bílé? Bosé nohy se jí bořily do sněhu, ale její těžký, mátožný krok nemohlo nic zastavit. Zdálo se jí, že se vše houpe a točí. Tušila, že tady někde to musí být… chtěla tam dolů, do mlhy. Vážně je mlha dole? Nebo poletí nahoru? Byla tak vyčerpaná, že si nedokázala sednout, nedokázala se zastavit, musela jen jít dál k mlze. Vše okolo bylo bílé tak, že skoro nerozeznala, kdy má oči otevřené a kdy ne. Veliké černé zorničky se roztahovaly do temnoty, až nebylo poznat, jakou mají její oči vlastně barvu. Chtěla vidět tolik, až neviděla nic. Pohodila těžkou hlavou, ale malátnost nesetřásla. Hlava jí třeštila. Jednouz rukou se opřela o černý pahýl stromu a začala zvracet. I tak měla pocit jistého vítězství. Když přestala, znovu se napila. Tady ji nedostihnou, tady je mimo jejich možnost pochopení. Odsud se nevrátí. Ten těžký, chladný sníh!… a bílá mlha, kde je? Na bílé tváři se zatřpitila vlhkost, okamžitě se měnící v malý průzračný kamínek, připomínající šperk.

Věděla, že už je u kraje. Pohár jí vypadl z rukou, když klopýtla o kámen ve sněhu. Roztříštil se v miriádu, kterou její bosé nohy prošly a zanechaly krůpěje. Ještě jeden rudý krok, a další. Nebolelo to. Pramínky a průzračné sklo. Jen ji udivilo, že vidí něco, co není bílé. Krev byla teplá, sníh tál, když se ho dotkla. Bořila se stále hlouběji. Sklo připomínalo led.

Při dalším kroku prošla. Pod sněhem nebylo kamení, jen volný vzduch a mlha. Myslela, že bránou se prochází vodorovně, ale tento způsob byl působivější. Oceňovala jej. Padala v oblaku mokrého sněhu, vlasů a kapiček krve. Z hrdla se jí vydral jekot hněvu i nezávislosti. Vždy je na vybranou, a ona zvolila. Máchla rukama. Během pádu se několikrát přetočila a krev z chodidel potřísnila ruce, obličej i roucho. Padala dlouho. Nadechla se. Konečně dopadla – v zádech to křuplo, jako když se zlomí větev. Lebka praskla s dutým nárazem. Ruce i nohy i žebra se rozlámaly. Ještě chvíli dýchala. Když se podívala nad sebe, viděla je. Viděla jim do tváří. Naposledy se pokusila zakřičet, ale místo toho jen hlasitěji vzdechla. Z úst jí vytryskl pramínek jasné, zpěněné krve. Zavřela temné oči, potažené skelností bezvládnosti. Našli ji i tady. Věděla však, že unikla tam, kam oni nepůjdou – alespoň v to doufala…