Kamarád

"Podej mi prosímtě tu plechovou konev." Klára mlčky podala konev babičce a s otráveným výrazem ji následovala mezi řady udržovaných hrobů. Nesnášela hřbitovy, mezi kamennými náhrobky cítila zvláštní tíseň, která z ní vždy opadla až za branami hřbitova. Pokaždé, když přijela za babičkou na prázdniny, se snažila z tradiční udržovací výpravy na hřbitov všelijak vykroutit, dnes však žádná výmluva nepomohla. Babička tam Klárku zkrátka nutně potřebovala a návštěvu hřbitova považovala za nutnou a neodkladnou. "Pamatuješ si ještě na Fanynku Jeřábkovou ze samoobsluhy? Umřela tuhle zimu, zástava srdce. Támhle má hrob, škoda jí, taková hodná paní to byla..." ukazovala babička na protější kamennou desku ozdobenou šiškovým věncem. "Hm..." zahučela Klára, nešťastný konec staré Jeřábkové ji zajímal asi tolik jako životní osudy dalších zesnulých obyvatel vesnice, věkového průměru většinou přes osmdesát, jejichž příznaky, diagnózy a možné příčiny úmrtí začala babička v následujících chvílích velmi důkladně rozebírat. Klára ji nechala stát u hrobu snad pětisté kamarádky(však co, když se babička rozpovídá, neumlčí ji ani fakt, že ji nikdo neposlouchá), a pomalých krokem se vydala směrem ke skupince vysokých mravorových pomníků, v jejichž okolí tušila lavičku, nebo aspoň pařez. Po celoodpoledním chození po hřbitově ji nohy docela bolely. Opatrně obcházela hroby natěsnané příliš blízko k sobě, když v tom uviděla na jednom z náhrobků povědomou tvář. Naklonila se blíž k desce a poznala rozesmátý obličej jednoho z místních kluků. Pamatovala si na něj z loňského léta, nevybavovala si však, kdy a kde se poprvé satkali. Odhrnula několik květů chryzantémy, aby si mohla přečíst nápis na náhrobku. Stálo tam: HYNEK RŮŽIČKA *12. 9. 1990 +18. 5. 2007. Hynek? No ano, Hynek! Vysoký blonďák, loni o prázdninách ji a pár dalších kamarádek házel s klukama do rybníka. Sympaťák, koncem prázdnin se dal dohromady s Katkou, její kamarádkou z Olomouce. Moc se ale nevídali, proto to pak skončilo.
Tak Hynek je mrtvý. Proč umřel? Co se mu asi stalo? Klára šokovaně zírala na náhrobek. Nemohla tomu uvěřit. Hynek že je mrtvý? Ten veselý, vysmátý kluk že je už dva měsíce po smrti? Zvedla se a odšourala se za babičkou. Jestli někdo s jistotou věděl, co způsobilo smrt sedmnáctiletému klukovi, tak jedině ona. Zrovna rovnala květiny do vázy na hrobě nějakému bratranci ze čtvrtého kolena. "Babi?" oslovila ji opatrně Klára. "Ano holčičko? Kdepak jsi byla?" odpověděla zpěvavě babička. "Tak jsem se tu trochu procházela. Hynek Růžička, znala jsi ho?" "Ale jistě, to byl ten nešťastný mladý muž, hrozné neštěstí, opravdu velká tragédie, chudáci rodiče, ano, chudáci..." mumlala si babička pro sebe a s konví v jedné ruce, s igelitovým pytlem v druhé, zamířila na druhou stranu hřbitova. Klára vztekle kopla do malého kamínku, ten se odkutálel skoro dva metry a zastavil se u jednoho z pomníků. Do očí se jí vlévaly slzy. Co se muselo stát tak strašného, že Hynek přestal žít?

Několikrát za sebou zmáčkla tlačítko, s nejvyšší pravděpodobností patřící k zařízení obsluhující domovní zvonek a čekala, až jí někdo otevře. Po cinknutí zvonku se rozštěkali psi a po chvíli se ve dveřích objevila asi šestnáctiletá dívka. Když poznala Kláru, vrhla se jí se smíchem kolem krku. "Klárko! Bože můj, to je doba, dost že ses taky konečně ukázala ty zrádkyně!" "Martino, ty ses vůbec nezměnila. Mluvíš přesně jako moje babička!" odvětila Klára s úsměvem. Martina si ji významně prohlédla. "Jestlipak to nebude tím, že jsi mě i babičce moc chyběla?" "Máš pravdu!" rozesmála se Klára. "Pojď dál, pokecáme." zvala ji Martina a otevřela vchodové dveře dokořán. "Dáš si něco k pití? Mám tady akorát neperlivou minerálku, ta je ale dost hnusná." nabízela Kláře, ta však s díky odmítla. Potřebovala si s Martinou promluvit o Hynkovi, byla jeho nejbližší kamarádkou, měli k sobě tak blízko, jako bratr a sestra. Bylo vyloučeno, že by jí Martina o jeho smrti nic neřekla. "Proč jsi mi neřekla, že Hynek umřel?" zeptala se. Martina se rychle otočila a zírala na ni jako na ducha. "Jak to víš?" vydechla. "Jak asi, byla jsem na hřbitově!" odpověděla Klára rozčileně. "Denně si voláme, a ty mi stejně nic neřekneš. A já se to pak dozvím takhle blbým způsobem. Víš, jak mi bylo?" Martina se svezla do křesla. "Promiň," hlesla "chtěla jsem ti o tom říct, ale nešlo to. Tyhle věci se totiž neříkaj zrovna snadno, víš?" Oči se jí začínaly zaplňovat slzami. Když si toho Klára všimla, objala kamarádku a pohladila ji po vlasech. "Byl to můj nejlepší ka-, ka-, kamarád! Víš, jak... jak hrozně mi bylo? Měla jsem ho rá-, rá-, ráda jako bra-, bratra, a on se zabije kvůli...kvůli nějaké blbé...blbé krávě, co za to a-, ani nestojí!" brečela Martina. "No tak, Marti, uklidni se, no tak..." snažila se ji Klára ukonejšit. Mrzelo ji, že kvůli ní začala kamarádka plakat, na druhou stranu by se ráda dověděla, co se vlastně stalo. Když se jí asi po půl hodině podařilo Martinu uklidnit a nalít do ní dva silné turky, odvážila se znovu na Hynka zeptat.
"Pamatuješ, jak loni začal Hynek chodit s Katkou? začala Martina. "Byl do ní moc zamilovaný, celé léto po ní jel, a když se to nakonec povedlo, byl šťastný jako blecha. Bylo s ním v té době k nevydržení, mluvil stále jen o ní. Kačenka pro něj byla ta nejdokonalejší, nejkrásnější a nejchytřejší holka pod sluncem. Už mi s ní docela lezl na nervy. Byli spolu skoro dva měsíce, to ale víš sama nejlíp. Ty i Katka jste obě z Olomouce, a to je odtud skoro sto kilometrů. Nemohlo to fungovat. Když se s ním Katka rozešla, byl z toho na prášky. Zhroutil se mu celý svět, denně u mě byl, aby se mi mohl vybrečet na rameni. Strašně mu tím rozchodem ublížila."
"Počkej, Katka ale říkala, že to Hynek nese dobře!" přerušila ji Klára. Martina se smutně usmála. "Možná to tak vypadalo. To sis ještě nevšimla, že Hynek nedával najevo své emoce před těmi, kdo mu ublížili? Byl to egoista, nechtěl být před ostatními za toho chudáčka, co dostal kopačky. Jeho pravé pocity jsem znala jenom já."
"A co bylo pak?" vyptávala se zvědavě Klára. Martina tedy pokračovala: "Ten starý Hynek byl najednou pryč. Byl to už jen stín, stal se z něj smutný samotář. Osamělý chlapec bez přátel a bez lásky, bez zájmu o cokoli a kohokoli. Neviděl své přátele, kteří byli všude kolem něj, ani svou rodinu, která při něm vždy stála. Viděl jen sám sebe a Katku, která ho nechtěla. Po nějaké době už nevydržel hrát si na uraženého, začal Katce denně volat a psát. Nevzala mu jediný telefon. Hynek byl z toho celý špatný. Až jednou v zimě, tuším v lednu, přišel celý rozzářený a oznámil, že mluvil s Katkou, a ona slíbila, že přijede na víkend. Dělal si velké naděje, doufal, že by se snad mohli dát znovu dohromady. Já mu to rozmlouvala, říkala jsem mu, že když to nevyšlo předtím ,určitě to nevyjde ani tentokrát. Navíc neměl zaručené, že ho Katka bude znovu chtít. Neposlouchal mě. Tak moc se na ni těšil, že nevnímal svět okolo. Samozřejmě, že se tady Katka o víkendu vůbec neukázala."
"Takže to, co jsi říkala předtím, o té krávě..." uvědomila si Klára.
"Počkej ještě, všechno se dozvíš." přerušila ji Martina a mluvila dál. "Hynek se sesypal. Nejedl, nepil, nevycházel z domu a měl řeči o sebevraždě. Bylo to tentokrát moc ošklivé období, i když trvalo jen krátce. Koncem zimy se začínal zlepšovat,zdálo se, že je všechno za námi. Nějakou dobu to byl zase ten starý dobrý Hynek. Byla jsem šťastná, i za něj.
Jenže v květnu se všechno zhroutilo. Nevím, co se ten večer stalo, nebyla jsem u toho. Tohle mi říkala jeho sestra. Hynek prý někomu po telefonu vyznával lásku, škemral, prosil, brečel...
"Katce..." zašeptala Klára.
"Přesně tak," souhlasila Martina "ten večer volal Katce. Asi po dvaceti minutách prý třískl mobilem o zeď, a zamkl se do sklepa. Nikomu to nebylo divné, chodil si tam občas číst. Jenže když několik hodin nevycházel, šla se za ním jeho matka podívat. Už bylo ale pozdě, Hynek byl mrtvý. Zastřelil se zbraní jeho táty." Martině začaly opět po tvářích stékat slzy. "Byl to pro všechny strašný šok! Brečela jsem celý týden v kuse. Na jeho pohřbu jsem málem zkolabovala. Byl už dobrej, a najednou tohle!" Klára se nadechla. "Katka o tom ví?" Martina na ni zděšeně pohlédla. "Proboha ne! Nikdo jí o tom ještě neřekl! Asi bychom měly..." Klára ji chytila za ruku. "Víš co? Nejdřív si dopijeme tuhle dobrou kávu, a pak půjdeme na hřbitov. Dáme Hynkovi na hrob nějakou pěknou kytku, co říkáš?"
Martina se usmála a napila se kávy.