"Vrátíš se?"..

„A vrátíš se mi?“, zamumlám a zahledím se do tvých hlubokých modrých očí. Čekám, že právě v nich naleznu svou odpověď.. Tentokrát v nich však nic nevidím.. Snad jen smutek. Zoufalství… A to se mi ani trochu nelíbí..!
„Vrátíš se?“, znervózním a dívám se na tebe. Pohodíš hlavou, až ti vlasy zakryjí obličej – jako černá opona na konci představení.. Tohle je asi taky konec představení.. Konec našeho přátelství.. Odjíždíš..
„Simi..“, pomalu dojdu až k tobě a obejmu tě.. Možná je to naposledy, vloudí se mi do mysli, ale ihned tu myšlenku, sama k sobě s výčitkou, zamítám. Jen mě obejmeš pevněji a zašeptáš : „Já musím..“
„Simi.. Tohle mi přece nemůžeš udělat..“
„Musím.. Mrzí mě to, ale.. Nemůžu tu dál být.. Dál to všechno snášet..“
„Ale vždyť.. Vždycky je přece nějaké řešení..“, snažím se uklidnit tebe i sebe.
„Teď není..“, pouštíš mě a pro změnu se zadíváš ty na mě. Po tváři ti němě stékají dva černé potůčky slz. V tu chvíli si uvědomím, že jsem na tom stejně..
„Péťo.. Promiň mi to.. Věz, že kvůli tobě to není.. ! To nikdy.. ! Jsi ta nejskvělejší osůbka, co znám.. Ta jediná, která se mnou prožila všechno to, co mě potkalo, od začátku do konce.. Ta jediná, co se mnou zůstala.. Vydržela.. Toho si moc vážím a nikdy ti to nezapomenu.. Na tebe nezapomenu.. Mám tě moc ráda.. Nejvíc z těch všech, co mi kdy vstoupili do života.. Věř mi, jsi to nejlepší, co mohlo tenhle svět potkat.. Co mohlo mě potkat.. Jsi moje nejlepší kamarádka.. A to už se nikdy nezmění..“
Mlčím a jen se na tebe dívám.. Vím, co všechno jsi prožila, co všechno jsi vytrpěla, že jsi to nikdy neměla lehké.. Ale vždycky jsem se snažila stát při tobě.. Podpořit tě.. A ty teď.. Odjedeš a mě tu necháš.. Snad je to výčitka.. Kterou ty však nikdy neuslyšíš.. I když je ti určená.. Možná..
Jediným pohybem ruky si setřu slzy a potřetí opakuju tu samou věc.. Tentokrát je to však prosba…
„Vrať se, prosím.. Neodjížděj vůbec..“
„Víš, že chci začít nový život.. Tam – ve Finsku. Je to můj sen už odmala, podívat se tam.. A ty to přece víš..“
„Vím, ale..-“
„- Vidíš, víš.. Já se ti ozvu, slibuju – věř mi, že pro mě je to stejně těžký jako pro tebe.. Známe se odmalička, já na to nezapomínám.. Ani na to, že jsme od sebe nikdy nebyly odloučeny dýl než tři dny – a i to bylo maximum.. A teď.. Promiň.. Nevím, jak to mám vysvětlit.. Prostě to chci – potřebuju – udělat.. Být sama, utřídit si myšlenky – splnit si svůj dávný sen.. Začít znovu..“
„Ale-„, chci něco namítnout, ale opět mi skočíš do řeči..
„-Stejně víš, že by tě vaši nepustili.. I když budeš za pár měsíců dospělá.. Ani se mnou.. Vlastně..“, na okamžik se zarazíš..
„Se mnou by tě nepustili.. Nikdy mě přece neměli moc v lásce“, opravíš se..
„Mě ale nezajímají rodiče! Sakra!.. Zajímáš mě ty, víš?!..Simi..Nezvládnu to tady bez tebe..“, zvýšila jsem hlas, aniž bych si to vůbec uvědomila nebo nad tím přemýšlela..
„Vydržíš..“, šeptneš a v tu chvíli se ke mně obracíš zády.. Odcházíš..
„Simono! Vrať se.. prosím..“, volám na tebe, ale ty se neotáčíš.. Jdeš stále dál.. Ulicí se rozléhají kroky tvých těžkých bot.. A já tam jen stojím a dívám se, neschopna pohybu.. Tvář mi brázdí dva potoky nešťastných slz..

Sedím na lavičce.. U nohou mi leží malý teriér..
„Same, sedni..“, hlas se mi třese.. Snad stářím.. Je to už téměř 45 let, co jsem se právě tady „rozloučila“ se svou nejlepší kamarádkou.. Tou, která mi slibovala, že se mi ozve.. A neozvala.. Že na mě nezapomene.. A zapomněla..
Do očí, u kterých se zdá, že hledí kamsi do dávno minulých dob, se mi vloudí slzy.. Stékají po mé vrásčité, věkem poznamenané tváři.. I přes všechny ty roky to stále bolí.. O nic míň než tehdy..
Zvedám se a pomalými vratkými kroky odcházím..
„Přijdu zase.. Za rok..“, šeptnu tiše.. Snad to oznamuji větru..
„Pojď Same“, zvedne se a vesele mě dohání.. Závidím mu jeho bezstarostnost..

Jsem již skoro před domem – stále je to ten samý, jako ve kterém jsem bydlela již před 45 lety.. Ten, ve kterém jsme si tolik vyhrály..
„Promiňte..?“, ozve se náhle někde za mnou jakýsi neznámý hlas.. Otáčím se..
„Ano?“
„Já.. Víte.. Kdysi tu bydlela jedna dívka.. Právě tady.. Petra Zeerová.. Nevíte náhodou, kde je teď?.. Moc to potřebuju vědět..“
Zadívám se na tu neznámou pozorněji.. Ty modrý oči.. Ty já přece znám!..
„Já tu bydlím od svého narození“, zašeptám jako ve snu..
„Péťo?“
„Simi?“..
Nevím, jak se to stalo, ale najednou se držíme v objetí..
„Nevíš jak jsi mi chyběla.. Tady se toho tolik dělo.. Musíš mi všechno povědět.. Všechno..“
„Ty mně taky..“
„Tak pojď ke mně..“, svorně vcházíme do domu, abychom teď společně všechno dohnaly.. Abychom dohnaly těch uplynulých 45 let..
...