Na vrcholu

Seděla na vrcholu kopce
a déšť jí výsměšně padal do tváře
Cítila tu ironii ve vzduchu
Vždyť na to neměl nikdo právo!…
Osud se však po právu neptá

Chvěla se zimou;
DŘÍVE JÍ ZIMA NIKDY NEBÝVALA
Po těle husí kůže
jak déšť
přidal
Kapičky bodaly do kůže
až zrudla

Zavřela oči
kamenné jako nebe včera večer
ale nenamáhala se
sklonit hlavu
jen se houpala
sem tam
zepředu dozadu
broukala si
tichou
znepokojivou
melodii
Nápěv se rozbíhal a opakoval ve všech tóninách její nesmrtelnosti

Dotkla se svého břicha
TEDY TAM JE?
Divný pocit
s nímž nesouhlasila
Nechtěla „to“

Říkala v duchu „to“
protože nevěděla
zda je to on
či ona
a ani nikdy vědět nebude

Mohla by „to“ mít ráda (?)
ale nenechají ji
Budou CHTÍT
aby „to“ nepřijala
nemilovala
odvrhla
Nechtěli aby byla živá jako bělásci zelní množící se tisíckrát
a tisíckrát zmírající touhou po životě

Cítila v sobě
bezvýznamnost
a
prázdnotu
a
hlad po plné náruči

* * *

Našel ji tam
tak
Chtěl ji obejmout
Měl strach
že by k ní
přimrzl
První i poslední panenka marie vyřezaná z lipového dřeva proudící krví v jeho srdci

Vypadala divně
jako by tu
ani
nebyla…
byla krásná
- to dřív nebyla
ale jak tam tak seděla
byla nejkrásnějším obrazem

obklopena
silnou hradbou
křehkosti
nedotknutelnosti
nedosažitelnosti
Ledová soška ve vitríně znovuzrození
a chorobné bledosti

stál přímo před ní
jen seděla
a NEEXISTOVALA

Sebral odvahu
položil jí ruku na tvář
úplně chladnou

Několik okamžiků
Otevřela oči
Zasáhla ho do morku kostí

Ucukl
Mohla by ho
třeba
pokousat

Prst na jejích ústech
Ach jen mlč ty nevíš jaké to je

Chytil ji za ruku
pokus o klid
ON ZA TO NEMŮŽE!
Neoklamal ji

Její ruka na břiše
- ten vznikající život!
neuchopitelný
nepochopitelný
byl v ní a byl její
chtěla aby tam byl

Hloupý hloupý kdo nechápe
Jejich rozhodnutí
Ne její
a nezbylo než mu odporovat
Což mohou myslet na uvadnutí všech květin rozvitých o půlnoci

Jenže on nechápal
„To“ překáží
Co je „to“?
Proč je jiná?

Ještě včera…
Její měkké rty
poddajné rty
zchladly

Bál se jejích očí
s touhou
po boji
které nedokázal čelit

Byl jí cizí
Všichni
kromě Matek

Mateřství jí vezmou
zakážou
vytrhnou
Včera se děsila
pak nechápala
Teď miluje
I když ještě nevěděla jistě že se rozvinula

* * *

Vylezla
na skálu
na vrcholu kopce
roztáhla ruce
Následoval ji
Tak drobná a stojí tak blízko u okraje…
Problém vyřeší
všem
a ona
už nebude…

Ne
Je tak drobná
je jí zima
a má tak krásnou šíji jako z kamene
Chytil ji kolem pasu

Cítila
jeho oči
jeho strach
nechtěl ji
nechtěl „to“
a ona chtěla

Strach
a odhodlání
a prapůvodní pud všech matek
- chránit dítě
Stál tak blízko
tak blízku
u okraje

Ruka na jeho hrudi
překvapená tvář
krok zpět
Mokrá a kluzká skála
Zkusil se jí zachytit
ale byla tak daleko jako všechny světice od počátku světa

Měla na to právo?
Osud je osud
po právu se neptá
Matky
ty snad pochopí
Odešla aniž se ohlédla