Vyprávění hrobu

Práskne dveřmi, přes které stále slyší hlasitý křik svého malého brášky a řev své opilé matky. Seběhne po schodech a utíká k lesu. V běhu ji vadí dlouhá tmavá sukně a v dechu jí brání upnuté červené triko s motivem modré růže a kolem krku se jí houpe mikina. Běží za město, na kraj lesa, kde si každý den sedá na spadlý kmen stromu. Upraví si dva dlouhé černé copy a zadívá se na západ slunce. Miluje západ slunce a chvíli, kdy se den střídá s nocí a kdy se na obloze objeví měsíc a hvězdy. Vždy po setmění na kmeni sedí ještě půl hodiny a přemýšlí, proč se tohle muselo stát zrovna jí. Nevědomky pohladila pletený náramek a prstýnek na ruce, které dostala od něj. Od NĚJ. Nebylo okamžiku, aby na něj nemyslela a aby nevzpomínala na jejich společné chvíle. Jenže oni dva už spolu nejsou dost dlouho a ona by se měla vzchopit a ne chodit jako živá mrtvola. Říkala mu, že se o něj bojí. Nebral ji vážně a to ji rozčilovalo. Kdyby ji poslechl, tak … nevěděla, jak dokončit větu, protože to nikdo nemohl vědět. Podívala se na hodinky, zvedla se a šla pryč. Zamířila tam, kam vždycky…na hřbitov. Prošla velkou nádhernou bránou a zamířila na temný hřbitov jemně osvětlený pár svíčkami na několika málo hrobech. Zamířila na hrob pod velkou lípou. Vytáhla malou svíčku, zapálila ji stříbrným zapalovačem a sedla si na novou, krásně lesklou náhrobní desku. Hřibotvem se prohnal malý letní větřík, ale jí nebylo chladno. Hřál jí její smutek. Z kapsy u mikiny vytáhla malou černobílou fotku. Usmála se a v očích se jí zaleskly slzy. Otřela je a rozpovídala se. ,,Ahoj lásko, dneska jsme psali tu těžkou písemku z matiky, o které jsem ti říkala, když jsi ještě žil...mno, nevím, moc dobře jsem to asi nenapsala, ale víš, že jsem se učila. Snažila jsem se, ale ... já si to opravím, uvidíš." Chvíli se dívala na fotku, usmála se a dál pokračovala: ,,Můj bráška dneska šel poprvé do školky. Prý se mu tam líbilo. To jsem ráda. A mámě se povedl jeden malý projekt a je z toho tak ráda, že je už dva dny naložená v lihu a po bráškovi jen řve." Zvedne hlavu od fotky a zadívá se na kulatý měsíček v dáli. Na vedlejší hrob si sedne černý pták. Dívka se na něj zadívá a pták po pár minutách odletí. ,,Představ si, že ta kytička, co jsi mi dal na narozeniny, ještě kvete. A kvete pořád těma krásnýma barvama. Škoda, že už ji nevidíš." Lehce posmutní a bezděčně pohladí náhrobek. Za sebou uslyší šoupavé kroky a těžké oddychování. Otočí se a vidí starého správce hřbitova, který se k ní blíží. Přijde k ní, pohledí jí do očí a smutným, chápavým hlasem spíše pošeptá než řekne: ,,Slečno, už musíte jít.” Kývne hlavou a otočí se zpět. ,,Lásko, už musím jít, ale zítra za tebou zase přijdu. Miluju tě.” Položí na hrob růži a zvedá se k odchodu. Stoupne si a naposled se podívá na hrob. Za ní už opět stojí správce a lehce zakašle. Dívka sklopí hlavu, oblékne si mikinu a jde. Správce za ní vrzavě zavře starou bránu a zamkne. Vrací se zpět domů temnýma uličkama v centru města. Schovává se do každého stínu. Zastaví se u kostela. Podívá se na věžní hodiny a zavzpomíná, jaké to bylo, když tady šli spolu. Bylo to opůlnoci a ona utekla z domu, nechtěla tam být a chtěla být s ním. Pamatuje si každou chvilku té procházky. Doma si rychle napíše úkoly a bez večeře jde spát. Nemá hlad. Rozpustí si dva copy, lehne si do postele a přitulí se k plyšákovi, který jí dal on. Den před tím, než se zabil. Zavře oči a s myšlenkama na něj usne...