L.J.

Nemohla jsem jim říct, kolik toho o ní vím.

Člověk, když jí vidí, jak si s někým povídá je celý vedle. Ta řeč, ten nádherný hlas. Avšak, i přes tohle všechno co jí dává tu sílu mluvit, se jeví jako nespolečenská.
Závislá jen na sebe. Taková krásná dospělost. Už to nebude nevvyzrálé dítě.
Když vejdu do místnosti, okamžitě poznám, že tam je. Cítím ji. Ten krásný lehký a nepopsatelný parfém. I ji slyším. Jen si něžně, ale vždy s humorem povídá s ostatními.
Srdce se mi lehce rozbuší. Ne moc, netřesu se jako osika, ale dost na to, abych to zaznamenala.
Vykročím za ní. Vidím, jak se opět baví s jiným. Pomáhá jim. A myslí na problémy všech.
Její pohyby, i když je pozoruji pouze zezadu, jsou nádherné.
Je to stejné, jako když jedla jablko.
Šla tak naprosto vyrovnaně, klidně a hladce. Krásné pohyby. Lehce kroutila boky a kousala při tom do zeleného jablka. Opět mi bušilo srdce. Na pozdrav, i když jsem tušila a doufala, že si mě nepamatuje, ze mně vyšel jen takový pisklavý hlásek. Vždycky když s ní mluvím, i když to není jaksi ono, tak se mi hlas zvedne o několik oktáv nahoru. Z ní vyšlo krásné, srozumitelné a pomalu vyřčené ,,Dobrý den", tím jejím nádherným hlasem. Neřekla to rychle ani pomalu. Ale jakoby na to byla zvyklá denně. A ještě se ani nezadusila tím soustem jablka. Buďto ho spolkla předtím nebo ho ještě nenakousla. Ale myslím že ano. Nakousla. Vychutnala si ho.
Otočila jsem se za ní. Možná to byla ta oranžová barva jejích kalhot, nebo modrá mikiny, která mě tak uklidňovala.
V poslední době jsem jí tam vídávala až moc často. Zase nastal ten pocit bušení srdce a mých citových buněk v nose. Měla jen dvě hodiny v týdnu, pondělky a čtvrtky, vždy ty první hodiny, ale někdy tam bývala i víckrát. Říkala jsem si: Co tady zase dělá? Je tady jako doma.
Trávila tu víceméně hodně času. Trošku jsem si říkala, že snad nedělá nic jiného.
Ale ona je jiná.
Když má hodinu, nedá se popsat její elán, živost, energii. Nikdy jsem neviděla člověka tak živého a aktivního, co se tomuhle věnuje už dva roky. Není divu, že si ji tu všichni považují, asi ji mají jako vedoucí nebo tak.
Většinou chodím na hodiny pozdě. Na její obzvlášť. Srdce mi buší, chvíli stojím před dveřmi a jen naslouchám co tam dělají. Proplížím se, a přes hlasitou hudbu mě není někdy ani slyšet.

Jen poprvé jsem přišla zázračně včas. Nevím jak bych tuhle část napsala. Viděla jsem jí v ten den poprvé.
Čím to bylo, že při pohledu na ní jsem měla okamžité deja vu? Už jsem jí někde viděla. Ne její pohyb nebo úsměv či tak. Jí celou. Otřásla jsem se odporem. Pocity mi jasně říkaly, že není dobrá. Její srdce není dobré, ale zlé. Nebo aspoň ,,tam". Tam někde, kde jsem jí znala, či viděla, v deja vu.
Možná jsem jí jen vyloženě nesnášela kvůli její vznešenosti, nebo její dobré náladě, jenž tu jsem zrovna neměla. Nebo možná kvůli jejím dokonalým pohybům, při kterých já jsem musela vypadat strašně. Vždycky, když se všech přítomných s úsměvem zeptala třeba: ,, Stíháte to? Jo?", tak z mých úst vyšlo jen tiché, naštvané: ,,Ne" nebo něco horšího spojeného s nadávkami které by neprošly ani cenzurou.
Další den se mi stal naprostým opakem. Nebyla taková, ani se mi tak nezdála. Říkala jsem si, proč jsem jí sakra neměla ráda?
Je to ta nejmilejší osoba kterou znám. Povzbuzuje vás, její oči dokážou divy! Má je krásné. I když tak nevypadá, její energie se pohybuje za normální hranicí člověka.
Někdy si říkám, že snad není ani člověk. Dokáže se tak vybudit, že zvládne všechno. My ostatní, cvičící, kteří toho máme dost, umíráme, kdežto ona ani nepije. Nebo jsem jí alespoň neviděla.
Často má chudák rýmu, ale asi takovou tu pořád ne moc silnou. To je tak asi jediné, co u toho pultíku s hudbou dělá. Krom mačkání těch čudlíků.
Dokáže neuvěřitelné věci. Dělá kreace při kterých nevypadá nijak trapně, což mi ostatní až na pár výjimek ano, až je to k politování.
Ona je dokonalá. Beze všeho. Některé noci jsem kvůli jí samotné nebo její dokonalosti probrečela. Modlila se. K Bohu, aby jí dal energii. Aby požehnal tak dobré ženě. Není divu že je vyvolená.
Aby vyvolená měla dostatek energie, nabídla jsem jí tu svou. Bůh mě vyslyšel. Druhý den jsem onemocněla.
Někdy jsou situace zvláštní. Ale ona mi dává víc. Víc než si myslí. Vždy když z hodin, ať už s kýmkoli kdo to vede, odcházím, brečím. Je to skoro jako moje rodina! Dává mi to víc, než rodina. Rouhám se. Ale myslím to dobře. Ostatní co tak cvičí to dělají pro něco.
Já jen abych jí viděla a ona mně dokázala rozesmát. Naučila mě něco. Něčeho si vážit. Je to ona, ta první osoba, co mi vždycky dokáže pomoci. A to ji ani pořádně neznám.
Na konci její hodiny pustí jednu písničku. Je to jako krátký obsah anglického, či amerického filmu. Pak to zní jako ráj. Mše. A ona nás učí, jak tu energii získat. Nebo si ji tu neviděnou přeměnit na potřebnou pro nás. Dala mi kus světa, s tou její bojovností vím, že dokážu všechno.
Jednou mi zrak sklouzl na nástěnku se jmény cvičitelek co tam cvičí.
První byla Ona. A měla před svým nádherným jménem Mgr.
Teď vím, že to dokážu i já. Možná, až to budu někdy potřebovat, si vezmu energii z ní; ona mi to jistě ráda oplatí.
Každý den si vymýšlím příběhy, co se stalo a nestalo, jak tohle vše dopadne. Dáme se spolu do řeči? Zeptá se mně někdy na něco? Či že já tam budu někdy také předcvičovat? A nebo ..že se já zase ztrapním a ona mě bude považovat za vyvrhela? Mnoho otázek a odpovědí. Je to osud? V rukou Božích? Nebudu lhát. Nevím. Nevěřím na osud.
Ale možná Lucie ano...

...Vem si si. The power and energy.

,,...no a právě nemůže s tou rukou tam chodit a její hlavně trapný tam jít zadáčo, i když jí to ta Lucie nabídla. A-"
,,Lucie!Ta je skvělá, Ježíš, tu mám hrozně ráda..a ..a je jako můj vzor." Koktám a ni si neuvědomuju, co možná způsobím.
,,Jasně, Lucka je fajn. Znám jí. Pracuje tam dva roky." Řekne teta a dál si mele svou.
Mohla jsem se jí zeptat jestli ví, že je Mgr; magor. Určitě by mi řekla z čeho. Ale to neprozradím. Bylo by to velké sousto. Už jsem řekla dost.
Máma se pousměje a významně na tetu mrkne. Určitě to ale není z toho, že by mi četla myšlenky...