Zemřela šťastná

Je pátek večer a slunce už se rozhodlo jít také spát. S úsměvem na rtech a jiskřičkama štěstí přiběhla domů. Jednoduše zářila štěstím a láskou. Ale rodiče jí lásku nepřáli. Prý je moc mladá a měla by spíš myslet na školu, než na nějakou lásku, která jí prý stejně nevydrží. Dnes přišla o něco později, než bylo domluveno a proto ji čekali rodiče už u dveří s kamennými tvářemi. Jejich veselá dcera je přivítala svým veselým pozdravem: „Ahoj mami a tati! Jak se máte? Snad tak hezky, jako já.“ Ale potom si všimla jejich vážných tváří.Poté zmizel úsměv z tváře i jí. „Co se děje? Proč jste takoví...vážní?“ Matka, s výrazem vraha ve tváři a rukama založenýma, konečně promluvila. „Kde jsi sakra tak dlouho? Zase ses tahala s tím hajzlíkem, co? Tak teď nic takového!!! Padej do pokoje a uč se!!!“ „Ale mami! Je pátek!“ „Neodmlouvej a padej!“ zahřměla matka. Zavřela se do svého pokoje v jednopatrovém domku na kraji města. Lehla si na postel, rozevřela před sebe učebnice a sešity, ale pohled upřela z okna ven. Už byla spíš noc, než den a na obloze vyšla Večernice. Zadívala se na ni a toužila být jako ona. Nespoutaná, nemusíc se řídit rozkazy rodičů či jiných rozhodnutí. Pustila si PC a přenesla si pár fotek z dnešního dne. Byli se projít k řece, kde si sedli na deku a snědli něco malého, co si donesli. Byl to prostě úžasný den. A teď už končil a ona na ty krásné chvíle mohla jen vzpomínat. Z vzpomínání ji vyrušil matčin křik, který oznamoval večeři. U večeře nikdo nemluvil, ticho rušilo jen cinkání příborů a mlaskání lehce opilého otce. Pak matka zavelela, že už je dost hodin a je čas jít spát. Všichni tedy poslechli matku s povahou generála a po umytí v koupelně zalehli do postelí. Jen ona dívka vzala do ruky mobil a rychle nacvakala SMSku: „Nechces se sejit? Nasi uz spi, prijdu za deset minut k sose sv.Krystofa. Miluju te :-* “ Odpovědí jí bylo krátké prozvonění. Začala se rychle oblíkat a potichu se vykradla z domu. Za deset minut už si vítr hrál s jejíma dlouhýma vlasama u sochy sv.Kryštofa. Najednou jí někdo zakryl oči a ona poznala ty hebké, něžné ruce, které přesto skrývaly tolik síly. Otočila se a uviděla svého miláčka. Hladil ji po paži červenou gerberou. „To je pro mě? Jé, ty jsi zlatíčko!“ a jako poděkování ho políbila. „Tak kam půjdem? Já bych navrhovala jen malou procházku po nočním městě, nejsi proti?“ Neodpověděl, jen se na ni zamilovaně usmál. Brala to jako souhlas, a tak ho vzala za ruku a šli. Zastavovali se snad u každého osvětleného místa. Neznali letní noční město a tak si užívali jeho krás. Chodili takhle po městě snad dvě a půl hodiny. Potom došli před její dům, naposled se políbili, popřáli si dobrou noc a rozloučili se. Potichu odemkla a po špičkách by doťapkala k sobě do pokoje. Ale tam na ni čekala matka. „Kdes byla? Ty nevíš, že máš v noci spát a ne se tahat s nějakým mamlasem? No? Tak sakra mi odpověz!!“ Jenže neodpověděla. Věděla, že odpověď, že byla s tím „mamlasem“, kterého tak moc miluje, by jí nestačila. Tak radši mlčela. „Zapomeň, že ho ještě někdy uvidíš! Od teď budeš chodit jen do školy a nikam jinam!“ Dívka už to nevydržela, rozmáchla se rukama, přičemž nechtíc odhodila gerberu na postel a začla po své matce řvát. „Ty jsi nikdy nemilovala? Asi ne, protože jinak bys věděla, že lásku prostě nezničíš a ani nezakážeš! A teď jdi, chci spát! HNED!“ Počkala, než její matka odejde a potom se vyčerpaně svalila na postel a dala se do pláče. Vytáhla mobil a se slzama v očích napsala SMSku, ve které všechno vysvětlila. Během pár chvil jí dorazila na mobil zpráva, ve které stálo: „To ne! Ona je snad Kazisvet! Nemuze takhle zabit nasi lasku! Kazde rano te budu cekat u skoly a odpoledne na tebe budu taky cekat! Miluju te! Nikdy te neopustim!“ Ale tohle ji neuklidnilo a brečela dál. Probrečela celou noc a druhý den ráno jen nepřítomně koukala z okna. Nevěděla, jestli vidí dobře, ale před jejich domem stál její milenec s další červenou gerberou. Byla zoufalá, protože věděla, že ven nesmí. Rodiče jí na víkend zabavili klíče a dveře byly zamčené. V zoufalství rozbila okno rukou a utíkala za ním. Padla mu do náruče a políbila jej. Bylo jí jedno, co jí řeknou rodiče. Byla šťastná, že je s ním. Jenže za chvilku šíleně zeslábla a svalila se mu do náruče. Až teď si všiml, že má v zápěstí veliký střep z okna, který jí rozřízl tepnu. Na záchranu už bylo pozdě, tak ji jen nic neříkal a usmíval se na ni, aby byla hlavně na konci svého krátkého života šťastná. Poslední, co mu řekla bylo jen: „Tak teď jsem konečně šťastná. Miluju tě.“ Víc už mu říct nestihla. V ruce dál svírala červenou gerberu a nehybnýma rukama jej objímala...