První strana

Jež křičeli na lidi pamatuj.... Stovka tlam rozšklebených
Hemžíc se po ořezcích rámů odrazů obrazů zapomenutých.
Tisíce střepů bodá a po kapkách drásá jejich pahýly na kost,
až se bolest křičící s jejich tváří stala i naší. Chce to silný žaludek
a srdce obalené vrstvou ledu, chce li člověk pohlédnout beze strachu
do těch krvavých očí. Co nám řekne o utrpení ten obraz odrazu v čích
zavřených pro sen co ráno světlo v hořkost na horním patře změní?
Je to snad tanec listu na hladině černých vod, povzdech co dech zachycen
na zrcadle stárnoucí krásky, kouř bez ohně, plamen bez svíce, hrách co stěny
boří? Bezbožný křik chomáč stenů slastí děvky od naproti co ví o životě
své ruší tok slov. Představa boha co nahé ženy obcujíc s každým.
Ze strachu nebo povinnosti přidávám ještě pár slov o mravní čistotě,
pohlavních chorobách a lásce utopené v přehradě sekretů, včetně ďábla
svázaného strachem s krutosti všech těch božích dětí.