La Boheme

Ten krátký příběh se stal před 40 lety a ujišťuji vás, že ho nemůžete znát. Tehdy bylo vše krásnější a Montmartr byl v onen čas přímo výstavní a kvetl společně s šeříky, které nám rostly pod oknem. V jedné zchátralé ulici jsme měli pronajatý malý byt. Měl jen jeden skromně vybavený pokoj, ale nám tehdy přišel jako království. Ne, nevypadal moc dobře, ale bylo to naše hnízdo. Naše. Byl tak malý, že jsme o sobě až příliš věděli. Já, kdo plakal v noci. A ty, ta která pózovala nahá.

Vedli jsme bohémský život, ale byli jsme šťastni.

Většinou jsme sedávali v jedné stařičké kavárně, kam chodili jen mladí umělci. Jako my. Pamatuješ? Všichni tam tehdy čekali na slávu. Pokaždé jsi mi předčítala noviny a mě kručelo v žaludku, ale nikdy jsme nepřestali věřit, že se vše zlepší. Peníze jsme sháněli jak se dalo. Prodával jsem své obrazy za pár franků a nebo v bistrech za teplé jídlo. A ty jsi recitovala svoje básně. Většinou u kamen, tam nám bylo teplo.

Vedli jsme bohémský život, ale měli jsme nadání.

Často jsem překonával bezesné noci tím, že jsem retušoval dizajn linií ňader a křivek boků. Koutkem oka jsme o tebe párkrát zavadil, spala si na rozvrzané posteli a tvá andělská vůně byla cítit až ke mně. Byla jsi krásná. A i když jsi se v noci probudila, nikdy jsi mě nerušila. Jen ráno jsi ke mně sedala s bílou kávou, zahalená jen v prostěradle. Ne schválně. Na víc jsme neměli. Byli jsme tak unavení, ale potěšení. Muselo to být tím, že jsme se milovali. A milovali jsme i ten náš život.

Vedli jsme bohémský život, ale bylo nám dvacet a žili jsme jen pro dnešek.

Když náhodou na svých stařeckých procházkách zavítám na cestu k naší staré adrese, už nebude nic k poznání. Žádné zdi nebo ulice, které znali mé mládí. Vše bude jiné. A z těch schodů, kde jsme vždy sedali se sny, uvidím malý prázdný byt, bez jakékoli památky na nás. A s novou výzdobou Montmartru spatřím jen smutek a šeříky, které jsou už mrtvé.

Bohémský život, bohémský život. Byli jsme tak mladí a blázniví. Vedli jsem bohémský život, ale to nic neznamená…