STŘEPY

Vše umírá, vše končí a nezačíná nic.
Beznadějné tůně smutku utápí svými černými chapadly poslední zbytky zlatého světla.
Život plynul a ustal.
Tíživé ticho nenarušil jediný zvuk. Ani příjemný, ani odporný. Jen táhlé, monotónní… nic.

Odporný zvyk.
Kdo se ptá jaký, nedostane odpověď.
Netuším.
Však je a než se kdo naděje, opakuje se zas a znovu.
Cáry šedého sukna lepí se na azur. Jaká že to byla barva už nikdo neví. Že by to bylo ono? Ten obyčej?
Nechte, nechte ty oprýskané myšlenky být.

… A někde tam, ze slepých oken zírá nicota. Neotřelý pohled. Skrytý, hnusný, perverzní! Nutí tě pohled opětovat, donutí tě myslet na to.
Chce, aby ses tak cítil.
Tak prázdně.
Otlučený osudem, vybitý, rozkopaný, ukamenovaný…
Jako to okno. To, z nějž zbyly jen střepy vzpomínek, jen stopy zapomnění rozšlapané v prachu a třískách z kdysi opečovávaných parket.
Hledají smysl, tápají.
Kdo jim řekne, že marně?
S touhou upínají své matné odlesky na krysy a šváby… Nezastaví se, nechají je tam, generace té havěti.
Všichni.
Kéž by měly také končetiny. Nemusely by hltat černou špínu, nemusely by se stávat nástrojem sebevrahů, nemusely by čekat, až demoliční četa za rok, za deset, za sto let dorazí a srovná jejich barák se zemí.
Až stopy střepů zapomenutých vzpomínek sfoukne jeden čin, až se promíchají s těmi z vyšších pater a v horách suti zapomenou i to, čím vlastně kdy byly.
Stačí málo.

Ale teď…
Slepým oknem nezahlédneš jejich omšelý lesk.
Jen sám se utápíš ve svém splínu. Sobče.
Vše staré končí a nové začátky v nedohlednu, myslíš si.
Pesimista ví. Se smutným vševědoucím úšklebkem dodává: „…nepřijdou.“
Střepy ztratí identitu.
A ty?